„Drogy a hudba kráčely již dlouhou dobu ruku v ruce. Muzikanti a jiní umělci často pro ulehčení jejich těžkého a lopotného života šahali po opiátech nebo kokainu, z důvodu těžkého shánění těchto drog se někteří přeorientovali právě na marihuanu. Marihuana je lákala svojí nelegálností, tajemností, zdánlivým zaháněním fyzického vyčerpání a únavy a navíc napomáhala umělecké tvořivosti. (Booth, 2004)

Jazz

V New Orleans se vedle černých dělníků a dokařů objevila nová skupina konzumentů marihuany. Tihle konzumenti měli stejnou barvu pleti, byli stejně nemajetní, jenom šlo o muzikanty, kteří prosluli hraním zcela nového hudebního žánru: jazzu. (Booth, 2004) Šlo o velmi dynamickou, „ďábelskou“ hudbu, která nutila podupávat nohama i decentní bílé ženy. Za rodiště jazzu se považuje Storeyville v New Orleans, které je zároveň i místem narození jednoho z nejpopulárnějších jazzových muzikantů Louise Armstronga. (Herer, 1994) Protože New Orleans bylo plné nevěstinců, barů, tančíren, kabaretů, i jazzoví muzikanti hráli především po nevěstincích a barech, kde se zpravidla vyhýbali alkoholu, neboť otupoval jejich smysly a zůstávali věrní svojí marihuaně.

Mladí lidé jakékoliv barvy pleti chtěli začít něco nového a vykročit novým směrem. Proto i mnozí bílí lidé začali tíhnout k černošské kultuře a obdivovat tento nový hudební styl. Nejvíce zosobňoval novou hudební a marihuanovou kulturu Milton „Mezz“ Mezzow, který se po prvním slyšení blues naučil hrát na saxofon a stal se jazzmanem. Pochopitelně se dalo čekat, že dříve či později narazí na marihuanu, kterou dosud pomíjel. Své zážitky po prvním natáhnutí z marihuanové cigarety popisuje takhle: „První, čeho jsem si všiml, bylo, že slyším hrát svůj saxofon, jako by uvnitř v hlavě… Pak jsem začal mnohem zřetelněji vnímat vibrace jazýčka nástroje na rtech… Uvědomil jsem si, že daleko líp zvládám legato a taky moje frázování že má ten správnej drajv… Všechny tóny mi z nástroje vycházely neuvěřitelně lehce, jako by už dávno někde existovaly a jen čekaly uvnitř mýho saxofonu, až je vyfouknu ven a pustím do světa, pěkně jeden po druhým, bez jedinýho překlepu, vždy ve správnou dobu a s minimální námahou… Cítil jsem, bych moh hrát věčně, a ani by mi nedošly nápady nebo energie. O nic jsem se nesnažil, všechno do sebe pěkně zapadalo a na celém světě najednou neexistovaly ani falešné tóny, ani disharmonie, co by mě snad rušily…“ (Booth, 2004, s. 147, 148)

Jazzoví hudebníci stejně jako Louise Armstrong věřili, že marihuana prohlubuje jejich tvůrčí schopnosti, neboť odbourává veškeré jejich zábrany. Snažili se svou hudbou navodit „kouřovou“ atmosféru, takže svým nástrojům propůjčovali podobný zvuk, který slýchali ve svých stavech omámení. Louis Armstrong patřil k náruživým kuřákům marihuany, dokonce byl za ni trestně stíhán. (Booth, 2004)

V dnešní době jazz ztratil senzačnost, zmizel z časopisů a společenských článků, ale stále se udržuje velký počet jazzových klubů a posluchačů. Můžeme soudit podle dobré návštěvnosti jazzových klubů a festivalů, až už u nás v Praze nebo jinde ve světě. Do klubů docházejí posluchači s vědomím, že se budou podílet na nepřetržitém obřadu, udržujícím při životě něco, co životu pomáhá a přispívá. (Dorážka, 2010)“

Zdroj: ŘÍHOVÁ, Tereza. MARIHUANA A UMĚNÍ. Olomouc, 2011. Bakalářská práce. UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI, Pedagogická fakulta, Ústav pedagogiky a sociálních studií. Vedoucí práce Mgr. Linda Švrčinová.