„Pokud se drogy dělí na látky s účinky akceptovatelnými a na druhé straně neakceptovatelnými, pak bývá marihuana řazena do první skupiny. Přesto panuje do značné míry obecný názor, že užívání marihuany může vést k pozdějšímu přechodu na tvrdší drogy. Pro srovnání – alkohol, ač též v první skupině, je již na pomezí hranice akceptovatelných a neakceptovatelných účinků. Komise pro drogy z indického konopí ve své Zprávě z roku 1884 uvádí, že mírné užívání této drogy nemá záporné následky. Na druhé straně se již tehdy poukazuje na možné důsledky drogové závislosti, vedoucí k chátrání organismu, závislosti, jež dovede změnit šťastný život v peklo. Za extrém zneužití hašiše se občas uvádí příklad řádu hašášinů (assassinů, assainů), extrémní muslimské sekty z 11. století, jejíž členové, fedáviové, byli údajně jeho pomocí manipulováni ke slepé poslušnosti, načež plnili ty nejstrašnější úkoly, s oblibou pak krvavé, úkladné vraždy. Od jména zakladatele kultu, Hasana ibn as-Sabbáha (Hasana-el-Sobana), dostala sekta a potažmo i marihuanová pryskyřice své jméno.

Účinky THC závisí na podání dávky. Jednorázové požití (vykouřením či perorálně) vyvolá stavy ovlivněné povahovými rysy, popř. i momentální náladou osoby. Teprve vyšší dávky dle Roubíčka přivodí uniformnější, blažený pocit. Podle téhož autora má požití marihuany v prvním přechodném časovém úseku po podání za následek stavy úzkosti, po kterých přichází euforie s příjemným sněním. Vnímání je přitom zostřeno. Barvy jsou jasnější, svítivé, dochází k přeceňování časových úseků. Dostavuje se též ztráta aktivity, ale i pocit bezmocností a úzkostí. Hovoří se také o zvýšené citlivosti spojené obvykle s malátnou, měkkou laskavostí. Čaras má poněkud aktivizující účinky, marihuana v porovnání s ním bývá spíše snivá. Opojení z marihuany, neboli high, nebo též rauš, je komplexním, všeobjímajícím prožitkem. Zahrnuje široký rozsah psychických, tělesných i emotivních reakcí, vzruchů a pocitů. Je subjektivní reakcí, založené na individuu – na osobnosti, náladě, dispozicích i zkušenosti s drogou. Proto i u stejného jedince může být účinek různý: jednou nezřízená, neovladatelná veselost, jindy spíše pocit blaha a naplnění, jednou zase polospánek s téměř halucinogenními sny jakoby vyvolanými LSD . Nejedná se, tedy o halucinace nemocného člověka, který slyší, kde není žádný zvuk, vidí, kde nic není atd. Halucinace je zde (někdy značně aktivním) dotvořením existujícího podnětu, obrazového, zvukového, jeho dozráním za působení obrazotvornosti. Přes značnou závislost účinků na individuu a jeho náladě lze u lidí podobné povahy a zkušenosti vypozorovat jevy a reakce, které se opakují. Opojení je popsáno jako jeden nesmírný sen umocněný zostřeným chápáním barev, intenzivní vnímavostí detailu a prudké chápavostí. Člověk přitom neunikne okovům vlastní podstaty a naturelu: „Hašiš bude pro jeho obvyklé dojmy a myšlenky zvětšujícím zrcadlem, ale jen zrcadlem.“ Proto se má k požití přistupovat v absolutním uvolnění, klidu, bez rozporů i konfliktu uvnitř i s vnějším světem. Lze vůbec najít takový okamžik? Baudelaire striktně konstatuje: „Každá dokonalá prostopášnost vyžaduje dokonalé volno.“ Některé fáze opojení účinnými složkami Cannabis jsou provázeny až chorobnými záchvaty hladu a žízně. Ukájení těchto pocitů nebývá úspěšné, a navíc se vrací v ještě intenzivnějším stupni prožitku i vnějšího projevu účinku drogy. V Orientu se maximálních účinků dosahovalo právě tím, že ve vhodné chvíli byla konzumována potrava či nápoje. Stav, jenž se dostavil, již „nijak vířivý a bouřlivý, ale klidná, nehybná blaženost, slavnostní odevzdání se“, se nazývá kief.

Intenzita opojení závisí na obsahu THC přítomného v marihuaně. Hlavní ingrediencí trávy je delta-9-THC, a musí být přítomna v dostatečném množství, má-li být účinek dobrý. Marihuana s malým obsahem dalších cannabinoidů vedle THC má podle záznamů intenzivní průběh opojení. Někdy je ovšem marihuana účinnější, než by obsah THC dával předpokládat. Z toho logicky vyplývají kvalitativně různé, poněkud nevyzpytatelné účinky. Důvody tohoto jevu nebyly dosud uspokojivě vysvětleny. Zdá se ale podle několika klinických výzkumů, kdy byly dobrovolníkům podávány různé známé kombinace cannabinoidů, že se jedná o následek tzv. synerze THC s jinými cannabinoidy. Při tomto jevu se projevuje účinek dvou látek ve směsi podstatně silněji, než by napovídal pouhý součet jejich aktivit. Výzkum na tomto poli je ovšem stále v plenkách.

Další možností větší potence je, že v některém rostlinném materiálu se nacházejí deriváty delta-9-THC s delším postranním řetězcem na uhlíku C-3 které mají výrazně vyšší aktivitu. Takovéto sloučeniny s delšími řetězci byly uměle laboratorně připraveny a jejich aktivita se odhaduje až pětsetkrát vyšší oproti přírodnímu delta-9-THC. Nicméně se zatím tato hypotéza nejeví jako reálné vysvětlení a není pro ni dosud doložen důkaz. Pravděpodobně je ale THCV přítomen v marihuaně více, než se dosud předpokládalo, a navíc s výraznými aditivními nebo synergickými účinky s THC.

Předpoklad, že Cannabis obsahuje kromě cannabinoidů nějaké jiné látky, které by byly psychoaktivní nebo by měly interaktivní účinky s cannabinoidy, nebyl zatím podrobně probádán. Několik látek odlišných od skupiny cannabinoidů, přitom s určitou biologickou aktivitou, bylo izolováno, ale nacházej se v rostlině jen v nepatrném množství. Žádná z nich není známá jako psychoaktívní látka. Mohou se však zřejmě realizovat v jiných než duševních sférách, např. při stimulaci chuti.

Z uvedeného vyplývá, že různé směsi cannabinoidů, resp. cannabinoidy zastoupené v podávaném materiálu v různých poměrech, mají za následek opojení odlišné úrovně. Intenzita, charakter a průběh rauše závisí nejen na množství přítomného delta-9-THC a případném podílu dalších cannabinoidů, ale také na způsobu užití. Komplexní droga jako marihuana působí na mysl i tělo mnoha způsoby. Rozlišit, co zodpovídá za kterou reakci, je velíce složité. V USA se provádí výzkum metodologie a zkoušení různých cannabinoidů. National Institute of Mental Health podporuje farmakologický výzkum marihuany. Nicméně je výzkum kritizován jako nedostatečný vzhledem k tomu, že tuto drogu požívá přinejmenším třicet milionů Američanů. Toto číslo hovoří pro mnohem širší a intenzivnější výzkum, jenž by vedl k hlubšímu poznání a rozluštění tajemství cannabinoidů a jejich účinků. Takový výzkum by mohl objektivně zodpovědět otázky o škodlivosti, případně nebezpečnosti této drogy a ukázat reálnost předpokladů dalšího vývoje v požívání marihuany. Ty říkají, že až budou zrušeny restrikce, bude marihuana prodávána ve speciálních směsích cannabinoidů a standardního THC. Syntetická marihuana bude vyráběna s přídavky derivátu delta-9-THC, jež mají vyšší účinky než přírodní forma.

Účinek marihuany je výrazně vyšší při kouření než při požití perorálně, tedy prostřednictvím trávicího traktu. I když do plic se dostává pouze 20-60 % THC obsaženého v jointu, je to dost, aby se jeho efekt projevil. Při klinických pokusech s aplikacemi dávek čistých forem cannabinoidu se zjistilo, že dávka 6 mg THC při kouření, resp. 15 mg zažívacím traktem, přivádí širokému vzorku lidí stav minimálního high. Dávky 30 mg, resp. 75 mg, mají efekt vysokého, intenzivního účinku. Pří konzumaci marihuany nebo hašiše však lze očekávat 5 – 10 x nižší účinnost orální cesty proti kouření, neboť absorpce střevy z přírodního neextrahovaného materiálu bude ještě horší. Po čtyři sta let se na středním východě používá při kouření hašiše vodní dýmka. Její výhodou je ochlazení kouře a ochrana plic kuřáka před většími částicemi, které se z jointu dostávají do plic.“

Zdroj: DUPAL, Libor. Kniha o marihuaně. 3., dopl. vyd. Praha: Maťa, 2010, 173 s. Matamata. ISBN 978-80-7287-136-0.