Česká republika a Slovensko: odlišná cesta protidrogové politiky – část 2.

„Za odborné podpory expertů z Centra adiktologie při Karlově univerzitě realizovaly NNO ve spolupráci se státními úředníky studii zaměřenou na slovenskou protidrogovou politiku, jejímž cílem bylo vyhodnotit dopad reformy slovenských drogových zákonů z roku 2005. Z výsledků studie vyplývá, že nejednotný postup při určování reálného počtu dávek u jednotlivých případů jde proti podstatě legislativní reformy a umožňuje i nadále ukládat přísné tresty osobám, které nejsou drogovými dealery. Bylo také zjištěno, že ačkoli v některých případech bývá namísto uložení trestu odnětí svobody vyměřen peněžitý trest, léčba jako forma odklonu bývá uplatňována jen v minimální míře. Studie navíc odhalila případy policejního zasahování do činnosti programů na výměnu jehel, nehumánního zacházení s lidmi uvězněnými v souvislosti s drogovými delikty a dalšího porušování práv osob omezených na svobodě, které jsou podle autorů studie v rozporu s duchem „vyvážené“ protidrogové politiky, kterým měla být podle všeho reforma trestního zákona vedena. Do doby vzniku této publikace slovenská vláda na tuto studii nijak nereagovala. Slovenská policie uplatňuje systém zatýkacích kvót pro drogové dealery. Slovenský policejní prezident Jaroslav Spišiak uvádí, že pro rok 2011 činila tato kvóta 2 874 dealerů. Řekl také, že hranice mezi užíváním a distribucí drog se ovšem ve skutečnosti často stírá a že policisté v některých případech „prostě vědí“, že i někdo, u koho nebylo nalezeno větší množství drog, může být i přesto dealerem. Bratislavský advokát Marek Para, který řeší množství případů souvisejících s drogami, říká, že kvóty policii tlačí k tomu, aby zatkla kohokoli, jehož dopadení nedá mnoho práce, což jsou nejčastěji právě pachatelé drobné drogové kriminality. Rozporuje argumenty policie, podle níž jí zatýkací kvóty pomáhají zaměřovat se výhradně na dealery a pašeráky. V situaci, kdy je každý policista placen podle toho, kolik pachatelů drogových deliktů dopadne, jak dodává Para, budou pachatelé drobných deliktů zatýkání v hojném počtu. Právník Jozef Čentéš, který se na slovenské generální prokuratuře zabývá problematikou korupce a legalizace výnosů z trestné činnosti a jehož pracoviště také řeší trestnou činnost týkající se drog, říká, že prokurátoři se snaží na policii působit v tom smyslu, aby se zaměřovala hlavně na pašeráky a osoby, které jsou zapojeny do obchodování s drogami ve velkém, ale zatím bez výraznějšího úspěchu. On sám měl zájem na rozšíření spektra alternativ k trestům odnětí svobody pro pachatele drobné drogové kriminality, ale to by vyžadovalo změnu v přístupu policie. Para mimo jiné volá po tom, aby byly na Slovensku v souvislosti s přechováváním drog stanoveny definice „malého“ množství, stejně jako tomu je v České republice, které by v případě méně závažných deliktů sloužily k ukládání jiných než trestněprávních sankcí.

Důvodů, proč se protidrogové politiky České a Slovenské republiky ubíraly tak odlišnými cestami, je mnoho a mají více rovin. Slovenská protidrogová politika devadesátých let minulého století byla odrazem širších politických tendencí vlády Vladimíra Mečiara, který se stal ministerským předsedou v roce 1994, krátce po rozpadu Československa. Mečiarova vláda byla z velké části vnímána jako nedemokratická a zkorumpovaná; někteří autoři takový styl správy věcí veřejných označují jako „lumpovládu“ (thugocracy). V reakci na sílící západní kritiku Slovenska pro „mezery v demokracii“ se země obrátila k východu a učinila svým hlavním ekonomickým a politickým spojencem Rusko. Toto politické klima nahrávalo také přísným drogovým zákonům. V roce 1998 utrpěla Mečiarova strana porážku, po níž došlo v konkrétních sférách k rozvoji demokratičtějších politik, mimo jiné také přičiněním aktivnější občanské společnosti a snah o členství v EU.

Někteří pozorovatelé rovněž zaznamenali, že před sametovou revolucí nemělo Slovensko žádného svého Skálu s jeho kádrem spolupracovníků a žáků s mnohaletou odbornou kvalifikací, jejichž vůdčí role v rámci občanské společnosti i státních struktur pomáhala vést českou protidrogovou politiku směrem k vyváženému a komplexnímu pojetí, se zdravotnickými odborníky v čele klíčových orgánů a úřadů. Podstatou některých rozdílností může být také celkově slabá pozice neziskového sektoru na Slovensku, zejména ve zdravotnické oblasti. I přes úsilí nestátních neziskových organizací jsou ve srovnání s Českou republikou na Slovensku mnohem měně rozvinuté nízkoprahové služby pro uživatele drog; v době vzniku této publikace existoval na Slovensku v podstatě pouze jeden nízkoprahový program zaměřený na snižování rizik, zatímco v České republice jich existuje celá řada. Míra promořenosti virovou hepatitidou typu C je na Slovensku asi dvakrát větší než v České republice. Pozorovatelé rovněž poukazují na sekulárnější a možná méně moralistickou povahu české společnosti. Musil (1993) rovněž podotýká, že na území nynější České republiky došlo k výrazné industrializaci a rozvoji měst ještě před komunistickým převratem, zatímco na Slovensku proběhl intenzivnější proces urbanizace až v období komunizmu. Ve světle těchto skutečností se Musil domnívá, že historické kořeny demokratické struktury správy věcí veřejných jsou na Slovensku zakořeněny možná o něco méně, než je tomu v českých městech.“

Zdroj: CSETE, Joanne. Hledání rovnováhy: koncepce protidrogové politiky v České republice. Praha: Úřad vlády České republiky, c2012. Monografie (Úřad vlády České republiky). ISBN 978-80-7440-066-7.