„Československá socialistická republika, rozdělená v současnosti na dva samostatné státy – Českou republiku a Slovenskou republiku, patřila v období let 1948–1989 mezi tzv. „satelitní“ státy Sovětského svazu. Názorným příkladem omezených možností jakékoli snahy o nezávislost na sovětské politice bylo tzv. pražské jaro roku 1968. Reformní proces deklarovaný nejvyšším představitelem komunistické strany Alexanderem Dubčekem, který se setkal s širokou podporou veřejnosti, byl násilně ukončen sovětskou invazí v srpnu téhož roku. O dvě desetiletí později přinesla osvobození od komunistické nadvlády „sametová revoluce“ roku 1989, která zaujala celý svět a dodnes je inspirací pro lidi, kteří usilují o mírovou cestu přeměny totalitních režimů v demokracii. Jedním z vůdců této revoluce byl již zesnulý Václav Havel, protirežimní dramatik, jenž ještě na konci roku 1989 neočekávaně stanul na globálním jevišti jako nový československý prezident.

Před obdobím komunistické nadvlády se Československo díky své poloze ve středu Evropy často stávalo tranzitní zemí pro přepravu opia a dalších nezákonných narkotik (Národní monitorovací středisko, 2009). Po komunistickém převratu v roce 1948 již tato země na hlavních pašeráckých trasách nefigurovala, neboť se v podstatě zcela uzavřela Západu. Během sovětské politické nadvlády se přístup k drogám pohyboval někde mezi popíráním problému a represí. Podle oficiální linie zajišťovaly úspěchy a prosperita komunistického systému lidem takovou spokojenost, že neměli důvod uchylovat se k berličkám, jako jsou narkotika, která byla navíc charakterizována jako pozůstatek dekadence carské aristokracie. I v atmosféře glasnosti, která se začala šířit koncem osmdesátých let 20. století, nepřestávaly sovětské orgány vnímat užívání drog a závislost jako projev úpadku západní společnosti.

Ačkoli přísun nelegálních drog byl limitován existencí „železné opony“, výroba určitých přípravků s omamným nebo psychotropním účinkem byla v Československu před sametovou revolucí možná. Například kodein a další analgetika, efedrin získávaný z běžně dostupných léčiv, benzodiazepiny a barbituráty se v šedesátých letech 20. století užívaly v takové míře, že v některých městech se v této souvislosti dalo hovořit o existenci drogových scén. K dalšímu rozvoji užívání drog došlo v sedmdesátých letech minulého století, kdy na popularitě získával podomácku vyráběný opiát na bázi hydrokodonu přezdívaný „braun“ a krystalický metamfetamin (v tuzemsku známý jako pervitin) podomácku připravovaný z léčiv proti kašli a dalších surovin. Pervitin od osmdesátých let dominuje české drogové scéně.

Trestní zákon Československé socialistické republiky stanovoval mimo jiné trestní postih včetně nepodmíněného trestu odnětí svobody za výrobu, obstarávání a přechovávání omamných a psychotropních látek (OPL) a počítal rovněž s ukládáním „ochranné léčby“ osobám považovaným za problémové uživatele drog (Zeman, 2007). Stejně jako ostatní země východního bloku i Československo ratifikovalo Jednotnou úmluvu OSN o omamných látkách z roku 1961, jež se stala podnětem pro novelizaci národní drogové legislativy. Původní postihy za drogové delikty zůstaly zachovány i po novelizaci drogové legislativy v roce 1962, přičemž nově se počítalo s uložením až osmiletého trestu odnětí svobody za drogové trestné činy, které osoba spáchá v rámci organizované skupiny nebo jimiž jinému způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt.

Léčebné služby pro drogově závislé byly v éře komunizmu k dispozici jen v omezené míře. Průkopníkem se v této oblasti stal psychiatr MUDr. Jaroslav Skála, který v roce 1948 založil při fakultní nemocnici Karlovy univerzity v Praze léčebné středisko inspirované modelem „terapeutické komunity“ rozvíjeným ve Velké Británii. Začátkem šedesátých let minulého století se Skála osobně setkal s dr. Maxwellem Jonesem, britským zakladatelem pojetí terapeutické komunity v prostředí psychiatrických léčeben. Jonesovo pojetí proměny tradiční nemocniční psychiatrické léčby v přístup založený na vzájemné spolupráci mezi pacienty a zdravotníky, kdy se pacienti mohou sami vyjadřovat k poskytované péči, mělo na Skálu a jeho spolupracovníky velký vliv. Jistý americký lékař, který v roce 1961 navštívil různá protialkoholní zařízení v Polsku, Rusku (tehdejším SSSR) a v Československu, označil Skálovo oddělení v Praze za pracoviště, které se ze všech tří zmíněných nejvíce blíží západním standardům. Podle Kaliny se právě díky Skálově práci a jeho charizmatickému působení podařilo postupně rozvíjet léčebné metody, které představovaly lidštější alternativu vůči rigidnímu a neosobnímu přístupu představovanému péčí poskytovanou v rámci poliklinik fungujících podle sovětského vzoru. Po roce 1989 začali mnozí respektovaní zdravotničtí odborníci, včetně bývalých Skálových studentů či spolupracovníků, působit ve vznikajícím neziskovém sektoru a budovat základy nové éry vědecky podložené péče.“

Zdroj: CSETE, Joanne. Hledání rovnováhy: koncepce protidrogové politiky v České republice. Praha: Úřad vlády České republiky, c2012. Monografie (Úřad vlády České republiky). ISBN 978-80-7440-066-7.