Cesta z područí sovětské nadvlády z pohledu drog – část 2.

„Porevoluční liberalizace

Nově vzniklá Československá federativní republika začala po roce 1989 uplatňovat politiku, která odrážela touhu společnosti po odstranění represivních praktik v mnohých sférách života. Novelizace trestního zákona v roce 1990 přinesla řadu změn v předchozím komunistickém trestním právu, včetně zrušení trestu smrti. Trestní zákon doznal také několika změn ve vztahu k omamným a psychotropním látkám:

– Přechovávání nelegálních drog pro vlastní potřebu již nebylo nadále kvalifikováno jako trestný čin, ale jako správní či občanskoprávní delikt (přestupek). Skutková podstata trestného činu přechovávání omamné a psychotropní látky pro jiného zůstala zachována i v této právní úpravě.

– Mezi formy „nedovoleného nakládání“ s OPL podléhající trestnímu stíhání bylo zařazeno pašování a prodej drog, jakož i jejich nabízení jiné osobě.

– Nově byla zakotvena skutková podstata trestného činu „šíření toxikomanie“, definovaná jako svádění jiného ke zneužívání návykové látky (vyjma alkoholu).

Zeman (2007) podotýká, že v roce 1990 nebyla protidrogová politika nijak ožehavou společenskou záležitostí a tyto právní změny prošly, aniž by vyvolaly výraznější diskuzi. Dekriminalizací skutkové podstaty přechovávání omamné nebo psychotropní látky se přitom Česká republika zařadila mezi několik málo zemí v rámci EU, např. Nizozemsko, které již dříve učinily totéž. Tímto opatřením byl vyslán jasný signál, že nekompromisní kriminalizace drobných drogových deliktů je věcí minulosti.

Období, během nějž stála problematika užívání drog na okraji pozornosti společnosti, však nemělo dlouhého trvání. Nové otevření se Československa světu znamenalo také rychle rostoucí příliv zakázaných látek, jakož i vznik nebývale rozsáhlých a výrazných drogových trhů. Konzumaci podomácku vyráběného opiátu „braunu“ nahradilo užívání heroinu zahraniční provenience. Praha se stala tranzitním bodem pro pašování kokainu, nicméně užívání této látky se výrazněji nerozmohlo, což lze podle Zábranského (2004) přisoudit tomu, že ve všech vrstvách společnosti již bylo zavedeno užívání jiného stimulancia, a sice pervitinu. Hlavní média prezentovala rostoucí drogovou scénu jako společenský problém a pozvánku do světa organizovaného zločinu a otázka drog postupně začínala polarizovat politickou scénu. Čeští občané, kteří dlouho toužili po větších svobodách, si začínali uvědomovat, že vládní politika v oblasti drog a kriminality není zrovna tím, v co doufali.

Zdravotničtí odborníci, včetně těch obeznámených s adiktologickou praxí MUDr. Skály nebo jeho kolegů, čelili stále se zvyšující poptávce po zdravotní péči související s nárůstem užívání drog. Tito pracovníci působící převážně v neziskovém sektoru se za podpory MUDr. Kaliny (který se brzy poté stal prvním národním protidrogovým koordinátorem) rozhodli upozornit na vážnost situace a otevřeně vystoupit s požadavkem, aby se stát zasadil o rozšíření zdravotní péče pro drogově závislé, vycházející z vědecky ověřených poznatků, a poskytl rámec pro komplexní řešení otázky užívání drog jako celospolečenského problému. Poskytovatelé zdravotní péče z řady neziskových organizací vyjádřili své stanovisko v otevřeném dopise vládě z prosince roku 1992, známém jako „Vánoční memorandum“:

„Musíme konstatovat, že nebyl vytvořen zákon o návykových látkách, že neexistuje koordinovaná primární prevence, že je zcela akutní nedostatek detoxifikačních, léčebných i rehabilitačních zařízení pro toxikomany a že nebyly využity možnosti zahraniční pomoci a spolupráce… Jsme si vědomi, že státní orgány nemohou tuto problematiku samy vyřešit, proto deklarujeme připravenost nevládního sektoru podílet se na řešení problému zneužívání návykových látek. Bez základní koncepční, technické, legislativní a organizační účasti vládního sektoru a zejména bez vypracování základního rámcového dokumentu o drogové politice není však tato práce myslitelná.““

Zdroj: CSETE, Joanne. Hledání rovnováhy: koncepce protidrogové politiky v České republice. Praha: Úřad vlády České republiky, c2012. Monografie (Úřad vlády České republiky). ISBN 978-80-7440-066-7.