„Reakce na toto memorandum na sebe nenechala dlouho čekat. Již začátkem roku 1993 vláda zřídila Mezirezortní protidrogovou komisi (MPK), subjekt pověřený koncipováním a koordinací národní protidrogové politiky. MPK je v současnosti známa pod novým oficiálním názvem Rada vlády pro koordinaci protidrogové politiky, nicméně v tomto textu se budeme držet původního označení Mezirezortní protidrogová komise. V srpnu 1993 pak MPK předložila a schválila „Koncepci a program protidrogové politiky vlády na období 1993–1996“. Československá federativní republika přestala existovat v roce 1993 a následně vznikly dva nové samostatné státy – Česká republika a Slovenská republika. V Praze vypracovaná koncepce na období let 1993–1996 se následně stala prvním dokumentem formulujícím protidrogovou politiku nové České republiky. Tato politika odmítala trestní postih za užívání drog jako takové a usilovala o zajištění adekvátních podmínek pro vznik a existenci zdravotních služeb pro uživatele drog, včetně služeb zaměřených na minimalizaci negativních dopadů užívání drog. První program výměny jehel byl pod záštitou MUDr. Skály spuštěn v roce 1987 a lidem závislým na opiátech bylo také příležitostně předepisováno opioidní analgetikum etylmorfin jako forma substituční terapie, nicméně služby typu harm reduction nebyly v té době ještě příliš rozšířené.

Autoři koncepce vypracované pro období 1993–1996 si dobře uvědomovali význam NNO jako poskytovatelů služeb pro osoby užívající drogy a zohlednili rovněž potřebu fungování nízkoprahových služeb. Dokument také počítal se zřízením funkce protidrogových koordinátorů, kteří by působili na regionální (krajské) úrovni a spolupracovaly s krajskými mezirezortními protidrogovými komisemi. Tato organizační struktura zůstala v České republice zachována dodnes. Byly též definovány aktivity zaměřené na primární prevenci užívání drog, které byly svěřeny do gesce Ministerstva zdravotnictví. Dá se také říci, byť to nikde nebylo jednoznačně deklarováno, že navrhovaná nová politika se podobala konceptu, který Švýcaři ve stejném období označovali jako politiku spočívající na „čtyřech pilířích“, které tvoří represe, prevence užívání drog, léčba drogové závislosti a minimalizace rizik.

České orgány byly obeznámeny s jednotlivými trendy v protidrogové politice a příslušných programech v jiných částech Evropy a minimálně část lidí, kteří se aktivně zapojovali do diskuzí o podobě protidrogové politiky, měla na mysli skutečnost, že Česká republika se výhledově stane členem Evropské unie. Když čeští činitelé v roce 1993 vypracovali svou strategii, v Evropě se již vědělo o nizozemských, německých, britských a švýcarských zkušenostech s rozvíjením protidrogové politiky, která nespočívala výhradně na represi. Za poměrně značné publicity podepsali například koncem roku 1990 odpovědní představitelé měst Hamburku, Frankfurtu, Amsterdamu a Curychu tzv. Frankfurtskou rezoluci, ve které se zavázali ke spolupráci při „liberalizaci a snižování rizik“ ve snaze o minimalizaci šíření viru HIV v souvislosti s užíváním drog. Až na několik výjimek, zejména pak represivní státní politiku ve Švédsku, začala v Evropě stále více panovat všeobecná shoda ohledně upouštění od přísných trestních postihů za drogové delikty páchané na úrovni jednotlivců a několik zemí již tehdy uznalo, že „společnost bez drog“ je nerealistickým cílem.

Mezirezortní protidrogová komise byla složena ze zástupců mnohých ministerstev a v roce 1995 již disponovala rozpočtem, ze kterého bylo možné podporovat NNO poskytující zdravotní a sociální služby uživatelům drog. MPK dnes tvoří zástupci ministerstev vnitra, financí, školství, mládeže a tělovýchovy, obrany, práce a sociálních věcí, spravedlnosti a zdravotnictví, jakož i zmocněnec pro lidská práva, zástupci protidrogových orgánů ve 14 krajích republiky, včetně hl. m. Prahy, a v neposlední řadě zástupci NNO. Vláda ustavila funkci státního úředníka, který má tyto subjekty svolávat ke společným jednáním a koordinovat jejich práci. Prvním národním protidrogovým koordinátorem se stal MUDr. Kamil Kalina, který předtím působil v občanském sdružení SANANIM, jež poskytuje zdravotní péči lidem se závislostí. V roce 1995 byla vytvořena Asociace nestátních organizací (ANO) jako koordinační subjekt pro NNO působící v oblasti adiktologických služeb. Tuto roli plní asociace i v současnosti. Zastoupení nestátního neziskového sektoru v Mezirezortní protidrogové komisi bylo později formálně zakotveno a ANO je dnes hlavním prostředníkem při zajišťování aktivní účasti NNO na diskuzích o protidrogové politice.“

Zdroj: CSETE, Joanne. Hledání rovnováhy: koncepce protidrogové politiky v České republice. Praha: Úřad vlády České republiky, c2012. Monografie (Úřad vlády České republiky). ISBN 978-80-7440-066-7.