„Jedním z problémů, které se v 90. letech vynořily v souvislosti s rostoucím počtem coffee shopů, byl zvyšující se počet cizinců, kteří přijížděli do Nizozemí kvůli návštěvě coffee shopů a nákupu marihuany. „Regulací prodeje měkkých drog v 70. letech 20. století Nizozemí otevřeně přijalo jiný přístup k užívání drog než ostatní státy, které nadále spoléhaly na princip potlačování jako hlavní nástroj kontroly “ (Spapens, Müller a van de Bunt, 2014, s. 197). Nevyhnutelným důsledkem otevřeného přístupu k měkkým drogám byl příliv cizinců cestujících do Nizozemí za účelem snadného získání konopných drog. Už v 70. letech cestovalo velké procento mládeže ze západu do Amsterodamu s vidinou možnosti vyzkoušet si marihuanu nebo hašiš bez strachu ze zatčení a soudního stíhání. Největší počet cizinců cestujících za drogami byl ze států hraničících s Nizozemím, hlavně Německa a Belgie. V této době byly ale hranice bedlivě střeženy a pašování drog bylo až příliš velkým rizikem. Cizinci cestujícími za drogami tedy nebyli bráni jako reálná hrozba.

Přijetím Schengenské dohody v roce 1995 došlo k otevření hranic a situace v Německu a Francii se výrazně změnila. Už v době projednávání a příprav dohody měli zástupci Německa a Belgie obavy, že otevření hranic a jejich ztížená kontrola způsobí neomezený příliv narkotik na jejich území. Po přijetí Schengenské dohody se počet cizinců navštěvujících především jižní hranice Nizozemí skutečně zvýšil. Schengenský prostor nezpůsobil problémy pouze státům s Nizozemím hraničícím; samo Nizozemí se potýkalo s masivním přílivem turistů ze západu. Dle MacCoun (2011, s. 1900) čtvrtina ze 4 ̶ 5 milionů turistů, kteří ročně navštívili Amsterdam, zavítala také do coffee shopu. 10 % z nich uvádělo návštěvu coffee shopu jako důvod, proč do Nizozemí přijeli. Tato skutečnost se přirozeně musela promítnout i do drogové politiky státu a jednotlivých samosprávných celků.

Několik samosprávných jednotek nacházejících se u státních hranic se potýkalo s významnými problémy kvůli velkému počtu cizinců cestujících za drogami z Belgie, Německa a Francie. Dle Monshouwer a Van Laar (2011, s. 154) nařídili v říjnu 2008 starostové dvou z těchto samosprávných jednotek (Roosendaalu a Bergenu op Zoom) uzavření všech osmi coffee shopů. Hlavním důvodem bylo narušování veřejného pořádku způsobené velkým počtem cizinců přijíždějících za drogami (průměrně 25 000 týdně). Dle Spapens, Müller a van de Bunt (2014, s. 198) došlo v souvislosti se zrušením coffee shopů k 30% nárůstu počtu návštěv coffee shopů v sousedním městě. Starosta hraničního města Maastrichtu, který se potýkal s podobnými problémy, se v říjnu 2008 rozhodl přesunout pět coffee shopů ze středu města na jeho periferii ve snaze udržet turisty přijíždějící za drogami od centra města. Podobně jednalo i vedení města Venlo na německé hranici, které přesunulo coffee shopy z centra města přímo ke státní hranici.

V lednu 2010 se Maastricht a další samosprávné jednotky v provincii Limburg (sousedí s Německem a Belgií) rozhodly zavést další pravidla. V Limburgu museli mít návštěvníci coffee shopů členskou kartu (dostupná pro občany Nizozemí i cizince). Vyřízení členské karty trvalo několik dní a maximální možné množství nakoupeného zboží se snížilo z 5 na 3 gramy. Karta navíc umožňuje coffee shopům zkontrolovat, zda zákazník v ten samý den již nenavštívil jiný coffee shop (je povolena pouze jedna návštěva a tedy jeden nákup denně). Cílem této drogové politiky je odradit cizince cestující za drogami od návštěvy Nizozemí (Monshouwer a Van Laar, 2011, s. 154 ̶ 155).

V květnu 2011 byl oznámen plán na změnu všech coffee shopů ve členské kluby uzavřené pro cizince. To mělo vést k rapidnímu omezení cestování za drogami. Plán však nebyl přijat v plném znění. V květnu 2012 byl zákaz prodeje marihuany a hašiše cizincům zaveden na území tří jižních provincií Nizozemí; na základě rozhodnutí soudu v Haagu byl pak od 1. 1. 2013 tento zákaz rozšířen na celé území státu.

„Regulovaný trh s produkty nebo službami, které jsou v okolních zemích ilegální, je pochopitelně pro cizí zákazníky velmi přitažlivý. Z pohledu státu je proto nezbytné zabránit domácím licencovaným prodejcům v exportu produktů, neboť tím by došlo k porušování zahraniční drogové politiky a ekonomických dohod mimo rámec regulativního režimu. (…) Nedávný zákaz prodeje konopných drog cizincům se ukázal být úspěšným a drasticky snížil prodej drog turistům “ (Spapens, Müller a van de Bunt, 2014, s. 202).“

Zdroj: GINTEROVÁ, Nikola. NIZOZEMSKÝ PŘÍSTUP K MARIHUANĚ A JEHO APLIKACE NA ČESKÉ PROSTŘEDÍ. Brno, 2017. Bakalářská práce. MASARYKOVA UNIVERZITA, PEDAGOGICKÁ FAKULTA, KATEDRA OBČANSKÉ VÝCHOVY. Vedoucí práce PhDr. Mgr. Radim Štěrba, Ph.D., DiS.