Konopí se do střední Evropy rozšířilo pravděpodobně severní cestou přes Rusko díky Skythům. Nejstarší doklady o využití konopných vláken pocházejí z německého území. V Eisenbergu v Německém Durynsku byly nalezeny důkazy na naleziště keramiky z období kolem roku 5 500 př. n. l. Mladší jsou naleziště tzv. pásové keramiky ve Švýcarském Thainingenu, Rakouském Voslau nebo Rumunském Frumusice. Na jihomoravském pravěkém sídlišti Pavlov I. byly nedávno nalezeny úlomky keramiky s otisky konopných vláken staré více než 25 000 let. Historici se ale stále přou, zda se v tomto případě jedná opravdu o vlákna konopná.

V knize Co v slovnících nenajdete od Sochové Zdeňky a Poštolkové Běly z roku 1994 se o konopí dozvíte, že „Vysoké konopí poskytovalo bezpečný úkryt zvěři i lidem (sluhům před pánovým hněvem, sedlákům za rekrutýrky, straně mající přijmouti obsílku od soudu; zvěři proto, že ostrý pach konopí bránil ohařům je vyčenichat.) Konopí se pěstovalo společně se lnem, luštěninami, řepou a zelím na zahradách poblíž domu. Vlastně se používalo podobně jako v jiných částech světa. Z konopného plátna vyráběli vesničané kalhoty, košile i další oděvy včetně lidových krojů. Boty byly až donedávna sešívány dratví, neboli konopnou či lněnou režnou nití. K tradičním pokrmům českého venkova patřila semencová kaše.

V dnešních dnech nám konopí připomínají místní názvy jako například Konopiště, Konopáč, pojmenování zvířat – konopka či lidové písně Andulka konopí močila a rčení či pořekadla „Neví kudy z konopí“, „konopatý“ = štíhlý. Z lidových zvyků se na některých místech Čech a Moravy ještě zachovalo tradiční tancování na konopě, při kterém tanečníci vyskakují co nejvýše do vzduchu, což mělo pomoct, aby úroda dobře narostla. Závěr sklizně lnu a konopí je tradičně pojmenován „konopická“. Dalším zvykem bylo válení v konopí v předvečer svatého Jiří či o Svatojánské noci. Dle Petráňovi, J. a L. (2000) Je zajímavé, že „… mladé ženy se v Bulharsku válely po lukách, na Slovensku po ozimech, v Čechách po konopí, v Německu, Slezsku a Polsku po lnu a po cibuli“.

Největšího rozvoje dosáhlo konopářství v česku v první polovině 19. století. V tu dobu na našem území fungovaly tři průmyslové přádelny konopného vlákna jedna na Českokrumlovsku, jedna v Kunovicích a jedna v Přerově. Ještě v 19. století ale, začalo konopí ustupovat tlaku dovozových materiálů především bavlny z Maďarska a Rumunska. Za první republiky probíhaly snahy o renesanci konopářství podobné dnešním. A podobně jako dnes chyběly především investice na nákup sklizňové a zpracovatelské techniky. Přesto se u nás konopí do poloviny 50. let 20. století stále pěstovalo, Čechy i Morava byly výrobními centry kvalitního zpracovatelského vybavení. Rozhodnutím politických orgánů se pěstování a zpracování konopí přesunulo v r. 1955 na Slovensko do úrodných oblastí Podunajské nížiny a Nitranska. Strojní vybavení putovalo do dalších východoevropských zemí. Samotné pěstování bylo zakázáno až v roce 1996. O tři roky později bylo povoleno pěstování neomamných odrůd, tzv. technického konopí.

KLVAŇOVÁ, Linda a Michal RUMAN. Konopí – staronový přítel člověka. Chvaleč: Konopa, 2008. ISBN 978-80-254-1825-3.