„Před 5000 lety za vlády čínského císaře Šen-nunga byl nalezen Herbář jako doklad o použití cannabis v lékařství. Jiný čínský herbář doporučoval směs vína, pryskyřice a konopí jako analgetikum při chirurgických zákrocích. Používání cannabis se doporučovalo při zácpě, revmatických bolestech, malárii a ženských potížích. V Indii byl doporučován jako lék při léčbě úplavice, snížení horečky, vyvolání spánku, zmírnění bolesti hlavy, k povzbuzení chuti k jídlu, zlepšení trávení nebo pro oživení mysli. V Africe se nejčastěji používal při horečnatých onemocněních. Dodnes některé kmeny používají konopí jako léčbu při uštknutí hadem.

Robert Burton, anglický duchovní, doporučil použití cannabis při léčbě deprese ve své knize „The Anatomy of Melancholy“ z roku 1621. (Grinspoon, Bakalar, 1996, s. 14)

„Nový anglický lékopis (The New English Dispensatory)“ z r. 1764 navrhl obecně rozšířený lék ve východní Evropě při různých zánětech a to přikládáním kořenů cannabis na kůži. (Grinspoon, Bakalar, 1996, s. 14)

„Edinburský nový lékopis Edinburgh New Dispensary“ z r. 1794 zahrnoval popis účinků konopí, zejména oleje na léčbu kašle, inkontinence moči a pohlavních nemocí.  (Grinspoon, Bakalar, 1996, s. 14)

W.B. O´Shaughnessey, mladý profesor kalkatské lékařské koleje, byl první západní lékař, který vyzkoušel účinky cannabis na zvířatech, po přesvědčení o jeho bezpečnosti jej začal podávat pacientům trpící vzteklinou, epilepsií, tetanem, revmatismem jako účinné analgetikum. Roku 1842 v Anglii doporučil a zároveň dodal cannabis lékárníkům. Díky tomu jej brzy lékaři v Evropě a ve Spojených státech začali předepisovat pro léčbu různorodých tělesných stavů.

V r. 1854 byl zapsán do lékopisu Spojených států s varováním, že se jedná o silné narkotikum a může být nebezpečné při velkých dávkách.(Grinspoon, Bakalar, 1996, s. 15)

V r. 1860 doktor M´Meens vydal přehled příznaků a stavů, které zastával v Komisi pro Cannabis indica v Lékařské společnosti státu Ohio. Včetně tetanu, neuralgie, křečí, astmatu, revmatismu, porodních psychóz, chronické bronchitidy, u kterých se indické konopí ukázalo jako užitečný lék, který se srovnal s opiem. Účinek marihuany je méně prudký, není tak intenzivní, nenarušuje trávení, neruší činnost vnitřních orgánů, dalo by se říci, že je vhodnější než opium podávané pacientům. (Grinspoon, Bakalar, 1996, s. 16)

Roku 1891 Dr. J. B. Mattison považuje marihuanu za analgetika a hypnotika, léčící revmatismus, astma, žaludeční vředy, převážně jako jeden z nejúčinnějších léků při léčbě migrény a jejich záchvatů.   (Grinspoon, Bakalar, 1996, s. 17)“

Zdroj: MĚŘIČKOVÁ, Kristýna. MARIHUANA V MEDICÍNĚ. Olomouc, 2015. Bakalářská práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Cyrilometodějská teologická fakulta, Katedra křesťanské výchovy. Vedoucí práce PhDr. Mgr. Petra Potměšilová, Ph.D.