„Jedním ze základních znaků závislosti je přítomnost odvykacího stavu při vysazení návykové látky. Do značné míry uměle a vesměs z edukativních důvodů se znaky odvykacího stavu dělí na tělesné a duševní. Odvykací stav tělesný je pak nepřesně chápán jako stav závažnější (toto pojetí vychází ze stále přetrvávající představy o oddělenosti „těla“ a „duše“). U různých skupin návykových látek bývá odvykací stav vyjádřen podle míry závažnosti. U některých látek (například u kanabinoidů) se většinou nevyskytuje v zaznamenatelné formě, nicméně je nutno připustit, že se jednotliví uživatelé mohou individuálně lišit a látka běžně odvykací stav nevyvolávající může u daného jedince tento stav vyvolat.

Odvykací stav není jen projevem či důsledkem závislosti, ale současně je jedním z momentů uplatňujícím se v genezi závislosti – návyková látka se neužívá jen pro její euforické, stimulační či zklidňující účinky (pozitivní posilování), ale i proto, aby se uživatel naopak vyhnul nepříjemným stavům, kterými odvykací stavy jsou (negativní posilování).

Zvládání odvykacích stavů věnujeme pozornost zejména ze dvou důvodů:

1) odvykací stav bývá první potíží, se kterou se při zahájení delšího terapeutického programu setkáme, a jeho zvládnutí se současným udržením pacienta v terapii je nezbytným prvním krokem další terapie,

2) odvykací stav může být životu nebezpečný, může být komplikován nejčastěji křečemi nebo deliriem.

Proces zvládání odvykacího stavu se nazývá detoxifikace. Probíhá buď během hospitalizace pacienta nebo ambulantní formou – při pravidelném denním docházení pacienta do ambulance podle dohodnutého plánu. Zvládáním odvykacího stavu se většinou myslí zvládání jeho akutní fáze s nejnápadnějšími znaky, během dalších týdnů či měsíců lze však zaznamenat znaky chronické (většinou speciální léčbu nevyžadující) jako je úzkost, nespavost, nechutenství, touha užít látku a vegetativní dysfunkce různého typu.

Přístupy a metody používané při detoxifikaci Základní uspořádání detoxifikačních programů se v jednotlivých zařízeních může lišit, v každém se však v různé míře kombinují následující přístupy:

1) Zdravotnický přístup (ošetřovatelská péče, farmakoterapie, laboratorní vyšetření apod.) – jsou zaměřeny zejména na zmírnění odvykacích znaků a příznaků, na zabránění rozvoje dalších komplikací, na provedení základního vyšetření a v neposlední řadě na případné zahájení terapie jiných souběžných zdravotních potíží.

2) Psychoterapeutický přístup – je zaměřen na navázání terapeutického vztahu a současně na podporu motivace k pokračování terapeutického programu i po odeznění nejtíživějších odvykacích příznaků.

3) Přístup sociální práce – tyto postupy jsou zaměřeny jednak na řešení nejnaléhavějších sociálních potíží v důsledku destabilizace situace pacienta těsně před nástupem terapie a jednak na dojednání pokračující léčebné péče po detoxifikaci.

Jako součást psychoterapeutických postupů lze chápat i některé režimové prvky zařazené do detoxifikačního programu. Mohou pomoci strukturovat průběh dne a současně mobilizovat pacienta k nějaké aktivitě. Oba momenty mohou odvracet pozornost od soustředění se na míru vlastních potíží, na drogovou tématiku („toxické řeči“) a v konečném důsledku tak snižovat potřebu medikace či délku detoxifikace.“

Zdroj: KALINA, Kamil. Drogy a drogové závislosti: mezioborový přístup. Praha: Úřad vlády České republiky, c2003. Monograře (Úřad vlády České republiky). ISBN 80-867-3405-6.