Harm Reduction – Úvod

„Přístup „Harm Reduction“ provází lidskou společnost od jejích počátků, i když definován byl až v 80. letech 20. století v souvislosti s drogovou problematikou (konkrétněji – s novým přístupem k uživatelům drog). V historii najdeme tisíce příkladů toho, jak se lidé snažili snížit poškození a minimalizovat důsledky rizikového chování v různých oblastech lidského života. Když se začátkem 20. století na silnicích objevily první automobily, lidé před nimi v hrůze prchali a za nimi zůstávaly hromady přejetých slepic. Aby se napříště těmto problémům předešlo, musel před vozem běžet muž s červeným praporkem, aby varoval všechno živé, že se „Ďábelský stroj“ blíží. Během uplynulého století se situace na silnicích změnila, ale princip „Harm Reduction“ zůstává: ABS a airbag patří mezi obecně známé pojmy a nikdo se nepozastavuje nad používáním bezpečnostních pásů nebo cyklistických přileb. A tak bychom mohli pokračovat do nekonečna.

Jakmile se však filozofie snižování rizik, charakteristická pro lidskou společnost obecně, začala prosazovat ve spojení s drogami a závislostmi obecně, vyvolalo to značné emoce a nesouhlas laické i odborné veřejnosti, orientované v zásadě třemi základními směry pohledu na závislost:

1) Model morální – Myšlenkový proud, který vidí člověka užívajícího drogy jako morálně zkaženého a slabého. Za jediné řešení je v rámci tohoto modelu považována „převýchova“. V případě, že se závislý člověk nechce polepšit, je vyděděn ze společnosti nebo je pro svou závislost perzekuován prostřednictvím policie a justice.

2) Model nemoci (tradiční medicínský model) – Tento model považuje závislost za nevyléčitelnou nemoc, charakterizovanou ztrátou kontroly a neodvratně směřující ke chronicitě a fatálním důsledkům. Podle způsobu uvažování v rámci tohoto modelu postihuje nemoc závislost jen určitý „druh“ lidí, kteří jsou k ní předem biologicky disponováni. Všechny sociální, zdravotní a další problémy vyplývající ze závislosti jsou tedy považovány za důsledky nemoci jedince. Z faktu, že je tato nemoc považována za nevyléčitelnou (tj. že je postižený člověk celoživotně disponován k závislosti), vyplývá i léčebná metoda. Jediným možným a akceptovatelným řešením je celoživotní abstinence.

3) Adaptivní model – Jedná se o psychologický model, který klade důraz na vývoj člověka v raném dětství, především na vývojové problémy v tomto období. Ty vedou ke specifickým adaptivním selháním a nezdarům v období dospívání. Užívání drog nebo alkoholu je vnímáno jako kompenzační mechanismus takových problémů, jako je například nesmělost, osobní krize a traumata. Závislost je tedy možné vyléčit, když jsou odhaleny a vyléčeny příčiny závislosti v minulosti.

V současné době je již jasné, že koncepty, které problematiku závislosti odvozovaly pouze z fyziologického (nebo pouze psychologického či socio-kulturního) základu, jsou příliš zjednodušující. Závislé nebo jiné rizikové chování je výsledkem složitého komplexu interakcí mezi bio-psycho-sociálními faktory s jedinečnými možnostmi a variacemi ve volbě chování, drogy, způsobu užití a důvodů užití. Uplatnění principu Harm Reduction v léčbě závislosti je jednou z reakcí na tento poznatek. Přístup ke klientovi totiž není určen předem danými schématy, ale jedinečnou životní situací a potřebami konkrétního klienta.“

Zdroj: KALINA, Kamil. Drogy a drogové závislosti: mezioborový přístup. Praha: Úřad vlády České republiky, c2003. Monograře (Úřad vlády České republiky). ISBN 80-867-3405-6.