Historie nizozemské drogové politiky

„Bezprostředně po založení Východoindické společnosti začalo Nizozemí vydělávat na prodeji kokainu a opiátů. Dle Yacoubian (2007, s. 26) se předpokládá, že téměř 10 % zisků z nizozemských kolonií mezi lety 1816 a 1915 pocházelo z prodeje opiátů. Kvůli mezinárodnímu tlaku bylo ale Nizozemí nuceno roku 1919 přijmout Opiový zákon zakazující prodej opiátů. Trh s marihuanou a hašišem byl pak formálně zakázán roku 1953 a v roce 1955 byl k Opiovému zákonu přidán dodatek kategorizující marihuanu a hašiš jako stejně škodlivé jako opiáty a kokain.

V polovině 60. let 20. století došlo dle Spapens, Müller a van de Bunt (2014, s. 192) k vzestupu popularity marihuany a hašiše u mladých lidí. Tento trend byl chápán jako hrozba pro společnost a vedl ke zpřísnění nizozemského přístupu k drogám. Lidem přistiženým i s malými dávkami marihuany hrozilo nadále riziko až šestiměsíčního uvěznění. Ve druhé polovině 60. let byl zpřísňující se přístup k užívání drog předmětem mnoha společenských debat. Jejich výsledkem bylo uznání toho, že mladí lidé kouřící marihuanu nejsou zločinci a že uvěznění by mohlo nespravedlivě ohrozit jejich vyhlídky do budoucnosti. Roku 1968 se pak zastupitelé města Amsterdam rozhodli povolit prodej hašiše a marihuany ve dvou kontrolovaných centrech pro mládež, Paradiso a Fantasio. Ačkoli do té doby nebyla definována přesná státní politika přístupu ke drogám, změna postoje Nizozemí k měkkým drogám se projevila roku 1969 prohlášením, že státní žalobce nebude nadále stíhat případy přechovávání měkkých drog v množství do 30 gramů (Spapens, Müller a van de Bunt, 2014, s. 193).

Ve snaze přesněji stanovit drogovou politiku v rámci měkkých drog ustanovila vláda dvě komise expertů. První z nich v roce 1971 došla k závěru, že užívání marihuany je především subkulturním fenoménem a že za jejím kriminalizováním stály spíše morální faktory než objektivní rizika. Komise také prohlásila, že represivní politika povede k nekonečné negativní spirále, zatímco přijetím trhu s měkkými drogami bude možno limitovat jeho velikost. Druhá komise roku 1972 se také shodla na tom, že příliš tvrdý přístup k uživatelům drog by byl neadekvátním řešením. Obě komise doporučily oddělit marihuanu od ostatních ilegálních drog a vytvořit hranici mezi přístupem k uživatelům drog a k jejich prodejcům (Spapens, Müller a van de Bunt, 2014, s. 193).

V roce 1976 došlo k revizi Opiového zákona. Zákon říká, že přechovávání, prodej a produkce jak tvrdých tak měkkých drog je trestným činem, jejich užívání ale trestné není. Tresty jsou samozřejmě mnohem přísnější, pokud se jedná o tvrdé drogy. Přechovávání drog za účelem prodeje je postihováno přísněji než přechovávání pro vlastní potřebu. Policie a soudy se soustředí na vyšetřování velkovýroben a velkoprodejců a většinou nestíhají menší prodejce a uživatele. Aby nedocházelo k válkám mezi pouličními prodejci měkkých drog, vznikly licenčně kontrolované coffee shopy, které měly povinnost dodržovat AHOJ-G kritéria a prodávat maximálně 5 gramů marihuany nebo hašiše v rámci jedné transakce. Dle Spapens, Müller a van de Bunt (2014, s. 194) se první coffee shopy objevily v 70. letech (Mellow Yellow v Amsterdamu a Sarasani v Utrechtu) a jejich počet rychle vzrůstal. Během deseti let bylo v Nizozemí otevřeno na 1 500 coffee shopů, nejvíce v Amsterdamu, kde jich bylo dle Spapens, Müller a van de Bunt (2014, s. 194) v roce 1999 až 288. Vysoká koncentrace coffee shopů v tomto městě je výsledkem jeho polohy při hranicích a tedy snadné dosažitelnosti pro turisty, cestující za drogami z okolních států.“

Zdroj: GINTEROVÁ, Nikola. NIZOZEMSKÝ PŘÍSTUP K MARIHUANĚ A JEHO APLIKACE NA ČESKÉ PROSTŘEDÍ. Brno, 2017. Bakalářská práce. MASARYKOVA UNIVERZITA, PEDAGOGICKÁ FAKULTA, KATEDRA OBČANSKÉ VÝCHOVY. Vedoucí práce PhDr. Mgr. Radim Štěrba, Ph.D., DiS.