„Některé z ukazatelů se však z klinického pohledu nejeví jako validní. Z celkového počtu téměř patnácti set žádostí bylo dle údajů HS 751 (tj. prakticky 50 %) takových, kde bylo u uživatele uvedeno, že konopí je jedinou drogou, kterou užívá, což je například v rozporu jak s předběžnými zjištěními z longitudinálního terénního výzkumu s dlouhodobými uživateli konopných drog, tak klinickou praxí. Uživatelů konopných drog, kteří neužívají ani alkohol ani tabák, je zlomek. Stejně tak je málo obvyklé, aby u nich nedocházelo k alespoň příležitostnému užití také jiných nelegálních drog (obvykle halucinogenní drogy nebo extáze). Klinicky nevalidní se jeví také údaj o tom, skrze jaké problémy byl léčebný kontakt vyhledán. Kauzální vztah mezi některými označenými důvody k vyhledání léčebného kontaktu a užíváním konopných drog je sporný. Velká část rizik, která jsou s užíváním konopných drog spojena, jsou rizika spojená s dlouhodobým a pravidelným užíváním. Je-li např. v r. 2003 816 vykázaných klientů/pacientů z 1403 (TD) a 632 z 981 (FTD) ve věku 15–19 let (Polanecký et al., 2004), jde u nich o tak krátkou kariéru užívání konopné drogy, že se nejeví jako pravděpodobné, aby se u nich mohly (v takto velkém počtu) v přímém důsledku s tím objevit zdravotní komplikace ústící až ve vyhledání pomoci. Podobné nesrovnalosti nacházíme také v některých zahraničních pramenech (např. LADIS, 2004). Z toho důvodu byla v ČR v rámci projektu CANLONG (GAČR č. 406/02/1449A) ve spolupráci s Národním monitorovacím střediskem (NMS) provedena substudie zaměřená právě na tyto žadatele o léčbu. Tato substudie (Šťastná, Miovský, 2003) byla provedena prostřednictvím sekundární analýzy dat z TD a FTD a prostřednictvím metody ohniskových skupin (Morgan, 2002) s pracovníky zařízení, která v r. 2002 udala nejvyšší počty těchto klientů/pacientů (oslovena byla všechna zařízení, která v daném roce nahlásila více než 10 osob). Výsledky studie přinesly několik zásadních zjištění vedoucích k větší opatrnosti v zacházení s hodnotami indikátoru TD a FTD u uživatelů konopných drog. Ze zařízení, která se zapojila do substudie a splňovala kritérium spočívající v počtu nahlášených osob přesahujícím 10, byla větší část sociálních a výchovných (tj. nezdravotnických). Tato zařízení až na výjimky nevyužívají klasifikační systém MKN 10 ani DSM IV a nelze tedy provést analýzu hlášených osob přes diagnózy. Tím bylo znemožněno jednoduché a přímé ověření hypotézy, že hlášené osoby vyhledaly kontakt z důvodu, který s konzumací konopí přímo kauzálně nesouvisí. Tuto hypotézu tak bylo možné ověřit pouze nepřímo, kvalitativními metodami. Větší části nahlášených klientů/pacientů (kvalifikovaný odhad činí cca 60 %) totiž nebyla poskytnuta žádná léčebná intervence, kterou by bylo možné označit za indikovanou ve vztahu ke komplikacím, jež může způsobit užívání konopných drog. V mnohých případech se jednalo o poradenský kontakt (nejčastěji jednorázový pod donucením a na nátlak rodičů atd.) nebo o výchovný kontakt v rámci jiného než léčebného programu. Druhou velkou skupinu v pořadí tvořily případy, kdy vykázané osoby byly účastníky různých preventivních programů a v zařízení se účastnily různých strukturovaných volnočasových programů, nikoli programů léčebného charakteru.

Třetí skupinu vykázaných klientů tvořili ti, kteří byli takto vykázáni některým ze zdravotnických zařízení. Ukázalo se však, že užívání konopí bylo v některých případech při záznamu do systému kladeno na první místo i přes fakt užívání jiných, výrazně rizikovějších substancí (pervitin, heroin atd.). Dokonce se objevilo několik případů, kdy lékaři do záznamu uvedli, že se jedná primárně o uživatele konopných drog, přestože u pacienta věděli, že si aplikuje injekčně drogy ze skupiny stimulancií (obvykle metamfetamin) nebo opioidů (obvykle heroin). V těchto případech se domníváme, že je diagnosticky sporné, jak od sebe validně odlišit, co vlastně bylo skutečným zdrojem komplikací ústících ve vyhledání pomoci. Velmi hrubým odhadem tak bylo v závěru studie (Šťastná, Miovský, 2003) na základě získaných poznatků konstatováno, že skutečně správně vykázaných žádostí o léčbu mohlo být max. okolo 50 %. Současně s tím však autoři vyslovili hypotézu, že pravděpodobně dochází k dvojímu druhu nepřesností ve výkazu. Jednak je do systému neoprávněně nahlášen klient, který kontakt vyhledal skrze jiný problém, než který souvisí s užíváním konopné drogy, a proškolený pracovník tuto skutečnost chybně zpracoval. Druhým možným zdrojem chyb je pravděpodobně nedostatečné zjišťování užívání konopných drog v anamnéze při ambulantní a lůžkové psychiatrické léčbě. Pokud hypoteticky budeme mezi uživateli konopných drog uvažovat o srovnatelné prevalenci psychiatrických onemocnění jako u běžné populace, pak by se při analýze přes diagnózy (ze zdrojů ÚZIS) musely v ročním přehledu objevit minimálně cca 3–4 tis. Pacientů trpících některou z depresivních (afektivní poruchy, F31–F39) či psychotických poruch (schizofrenie, F20–F29)4 a majících současně další diagnózu ze skupiny F12.X. Shrneme-li tyto údaje, pak autoři studie dospěli k závěru (který je třeba dalším výzkumem ověřit), že odhadem okolo 50 % klientů/pacientů, uživatelů konopných drog, je ve výkazu TD a FTD vykázáno nesprávně a díky nedůslednosti při psychiatrické diagnostice v tomto výkazu chybí přibližně pětinásobek klientů/pacientů, kteří by v ní oprávněně vykázáni být měli (sekundární analýza údajů ÚZIS a HS hl. města Prahy se v současnosti dokončuje a bude publikována samostatně).“

Zdroj: MIOVSKÝ, Michal, Lenka ŠŤASTNÁ a Vladimír ŘEHAN. INDIKÁTORY RIZIKOVÉHO CHOVÁNÍ V KONTEXTU UŽÍVÁNÍ KONOPNÝCH DROG [online]. (2004), 10 [cit. 2020-01-09].