„V kultuře lovců a sběračů prošla většina jedinců, byť neuvědoměle, zkušeností s psychoaktivní látkou. Protože se ale takové látky používaly k náboženským účelům a k léčení nemocí, nehrozilo zneužívání těchto látek a ani jejich nekontrolovatelné šíření. Opojení drogou je zde chápáno jako druh náboženského prožitku. Zmínky o používání psychoaktivních hub je možné zaznamenat v náboženských eposech jak v Asii, tak v Evropě.

Hippokratés a Galénos označovali drogu jako látku, která místo, aby byla tělem „přemožena“, tj. strávena jako běžný pokrm, je schopna naopak „přemoci“ tělo a vyvolat i po velmi malé dávce značné tělesné a duševní změny. Opojení drogou je chápáno ve dvojím smyslu:

1. Cesta, kdy se využívají drogy ke zbystření smyslů bez omezení paměti k vědomému putování do nitra jedince. Tak využívali drogu právě šamani. Původ je dokládán ve Střední Asii.

2. Posedlost, která vychází z požití látek vyvolávajících horečnaté vytržení a ztrátu kritického myšlení, kdy dochází k omezení nebo zbavení se paměti a jasnosti uvažování – k amoku.

Původ má v Africe, odkud se šířil tento kult do Ameriky (otroctví). Přežívá dodnes – známé jsou názvy vúdú, mandinga. Tyto prožitky se staly základem vzniku kultů přírodních božstev.

Hippokratova škola v lékařství používala drogu k léčení. Zdůrazňovala, že je nutné nalézt správné dávkování, neboť „pouze podané množství odlišuje lék od jedu“.

Asi každý slyšel o tom, že Homér napsal Odysseu, ale málo z nás ji přečetlo tak pozorně, abychom ve čtvrtém zpěvu objevili zmínku o použití šťávy zmakovic: „…kouzelný lék, jenž konejšil žalost i hněv a zaháněl útrapy všechny“. Řekové také jako první zaznamenali jev, který dnes nazýváme tolerance. Posuzovali jej však přesně naopak, než je tomu v současné době.

Aristotelův žák, lékař Theofrastos, učil: „… některé drogy jsou toxické, protože vůči nim chybí návyk, který je zbaví jedovatosti, protože přestanou být jedovaté, jakmile je naše tělo přijalo a poradilo si s nimi.“

Obdobný vztah jako Řekové měli k drogám Římané. Měli problematiku drog upravenu právním předpisem, který platil beze změn od dob republiky do zániku říše římské. Jednalo se o lex Cornelia, kde se stanoví: „Droga je neurčité slovo, jímž lze označit jak to, co slouží k zabití, tak to, co slouží k léčení, včetně nápojů lásky, ale tento zákon postihuje pouze použití k zabíjení někoho.“ Opium bylo běžným, třebaže nedostatkovým zbožím. Jeho cena byla kontrolována státem stejně jako cena mouky, nesmělo se s ním spekulovat. Za císaře Aureliána činil obrat z prodeje opia 15%z výnosu daní. Přesto nebyly zaznamenány žádné klinické případy závislosti, zvyk brát opium byl považován za stejný jako jiné běžné zvyky.

Lze učinit závěr, že starověké civilizace považovaly drogy za neutrální látky, které „v jedinci zesilují jeho přirozenou náklonnost k dobrému, či naopak“. Filón vychází z pojmu sobria ebrietas – střídmá opilost a tvrdí, že ten, kdo nepozná opilost a považuje se za střídmého, je zajatcem stejných pocitů jako opilci. Uvolnění je považováno za zdraví prospěšné, a Hippokratés dokonce radil „jednou za čas podlehnout opilosti“. Vychází se zde z předpokladu, že zdrženlivost je v povaze každého. Zajímavé, že?

Po zániku říše římské s nástupem křesťanství se tyto vědomosti vytrácejí. K postupnému obnovování znalostí o používání drog došlo v souvislosti s křížovými výpravami v 11. století. Z období renesance byly dochovány recepty léčivých mastí obsahující hašiš, konopí, opium nebo lilkovité rostliny. Zkoušky účinků výtažků z některých rostlin na sobě samém prováděl slavný lékař Paracelsus v první polovině 16. století. Ten připravoval léčebný extrakt z opia – laudánum a je považován za zakladatele farmakologie. Laudánum bylo používáno k léčení a stalo se běžným farmakem, které bylo předepisováno například i Ludvíku XIV. V 19. století se stal prvním známým farmakem morfin, používaný k tišení bolesti. Výzkumy v této oblasti prováděl na našem území Jan Evangelista Purkyně.“

Zdroj: MAHDALÍČKOVÁ, Jana. Víme o drogách všechno?. Praha: Wolters Kluwer, 2014. ISBN 978-80-7478-589-4.