Kdy se začaly drogy zneužívat?

„O zneužívání drog v moderním slova smyslu, tedy ve spojení s vytvářením závislosti, lze hovořit poprvé na počátku 19. století, a to v souvislosti se zneužíváním opiové šťávy v Číně. Poptávka po opiu zde stoupla spolu s rozšířením kouření tabáku natolik, že nebylo možné ji uspokojit z místní sklizně. Proto bylo do Číny opium dováženo především z Indie anglickou Východoindickou společností, která měla na obchodování s Čínou monopol. Když čínský císař dovoz zakázal, začalo se opium pašovat. Důsledkem těchto událostí bylo vypuknutí první z opiových válek. Drogy se v čínské společnosti staly zcela běžnými a za měřítko úspěchu se považovala dýmka s opiem. V 19. století byla Čína největším zneuživatelem opia na světě. Čína byla v situaci, kterou lze charakterizovat jako velmi hlubokou společenskou a hospodářskou krizi. Vliv volného, ničím neregulovaného užívání drog na společnost již tedy historie zná a je možné se z ní poučit.

První evropskou zemí, kde se objevilo zneužívání drog, byla Velká Británie, a to právě díky svým kontaktům s Čínou a Indií. Opium se běžně prodávalo v lékárnách a bylo levnější než alkohol, proto se zvyk jej brát rychle šířil, a to především mezi dělníky v přístavech. Lodníci ze zámořských lodí přinesli tento zvyk do Francie a na počátku 20. století zde bylo již ně-kolik tisíc kuřáků opia. V roce 1908 francouzská vláda dovoz a prodej opia zakázala. Šíření drog se tím však zastavit nepodařilo.

Používání opia je doloženo i během války Severu proti Jihu v Americe, v Evropě při německo-francouzské válce ve druhé polovině 19. století a během první světové války. Zejména se hodila schopnost opia potlačovat úzkostné stavy i v situacích ohrožujících život a potom také tišit bolest. Mnoho vojáků bylo po válce závislých, můžeme najít zmínky o „vojenské nemoci“.

Po zrušení prohibice na alkohol v USA ve třicátých letech 20. století hledal organizovaný zločin náhradu za zisky z pašování alkoholu. Našel je v pašování drog, jejichž užívání bylo v té době postupně zakazováno.

Po druhé světové válce byly obchodní trasy mezi Evropou a Asií přerušeny a obchod s drogami se přestal vyplácet. Válka ovšem k rozšíření drog v pozdějším období přispěla jinak. V jejím průběhu byly drogy využívány Japonci v Číně a Koreji k diverzním akcím. Všichni známe sebevražedné japonské piloty kamikadze.

Pokusy s meskalinem byly prováděny nacisty na vězních v koncentračních táborech v Dachau a Osvětimi. Benzedrin používali letci v bitvě o Británii. K nárůstu spotřeby drog (mimo Japonska) však nedošlo.

Zejména v šedesátých letech 20. století v souvislosti s válkou ve Vietnamu a s protesty v USA proti ní vzniklo hnutí hippies, „květinových dětí“. Dochází k nástupu konopných látek a chemické novinky na trhu — LSD. Poptávka po drogách se začala rychle zvyšovat.“

Jak to bylo u nás?

„V českých zemích byly drogy a jejich účinky známy již za doby Rakouska-Uherska. Jejich zneužívání je doloženo zejména ve vyšších společenských vrstvách v období první republiky. Výjimkou nebyly ani tehdejší hvězdy stříbrného plátna, které dodnes známe z filmů pro pamětníky. Jednalo se o morfin a kokain. Po druhé světové válce, kdy byly přerušeny všechny tradiční cesty drog do Evropy, byla poptávka po drogách minimální. To platilo i pro české země. Obecně se hovoří o počátcích zneužívání drog v Čechách v šedesátých letech 20. století, což odpovídá i situaci ve světě. Dopravit a distribuovat drogy na území tehdejšího Československa však bylo složité, a proto k podstatnému rozšíření nedošlo. Omezeně je doloženo kouření marihuany. V sedmdesátých letech 20. století se začal na našem území vyrábět a šířit pervitin, o kterém se hovoří jako o českém vynálezu. Docházelo také k výrobě drog z dostupných léků: známá je výroba silného opiátu „braun“ z alnagonu.

Zvláštním druhem toxikomanie byl a je sniffing – čichání těkavých látek, zejména toluenu.

Ke zlomu došlo po roce 1990 a svou „zaostalost“ ve spotřebě drog vůči světu jsme překonali v rekordním čase v první polovině devadesátých let 20. století.“

Zdroj: MAHDALÍČKOVÁ, Jana. Víme o drogách všechno?. Praha: Wolters Kluwer, 2014. ISBN 978-80-7478-589-4. s. 12-13.