„Historie právní úpravy

Vývoj právní úpravy konopí a konopných drog je plný kontroverzí, zvratů a často i zcela protichůdných opatření. Souvisí to s kulturním vývojem konopí a postojem společnosti, která na něj z počátku nahlížela pouze jako na technickou plodinu, nyní je však konopí spojováno především s psychoaktivními účinky.

Zákonodárství do roku 1950

Vzhledem k tomu, že se u nás konopné drogy začaly zneužívat až poměrně pozdě, také zájem zákonodárce tuto problematiku upravit přišel oproti zbytku Evropy se zpožděním. Až do poloviny 20. století vnitrostátní právo regulovalo pěstování konopí především v souvislosti s jeho průmyslovým využitím.

Ještě před vznikem Československé republiky (dále také „ČSR“) doléhal na naše území rakousko-uherský trestní zákon, který ovšem úpravu konopných drog nenabízel. První mezinárodní úmluvou o drogách byla Mezinárodní opiová konvence uzavřená v Haagu v roce 1912. ČSR se stala smluvní stranou až v roce 1922 a k její aplikaci byl přijat zákon č. 128/1923 Sb., o provádění Mezinárodní opiové konvence, a vydáno vládní nařízení č. 147/1925 Sb., jímž se provádí zákon o mezinárodní opiové konvenci. Vyhláškou č. 21/1928 Sb., o omamných prostředcích, na něž vztahuje se zákon o provádění Mezinárodní opiové konvence, se rozšířila účinnost zmiňovaného zákona a nařízení i na „indické konopí případně pryskyřice z něho vyrobené a jejich přípravky“. Další mezinárodní úmluvou o omamných látkách byla Ženevská Mezinárodní opiová úmluva z roku 1925, která byla v ČSR vyhlášena pod označením 147/1927 Sb.

Zákonodárství od roku 1950

Po druhé světové válce byl přijat zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon, který v § 197 a § 198 obsahoval ustanovení o nedovolené výrobě a držení omamných prostředků a jedů. Podle ustanovení § 197 byla považována za trestný čin nepovolená výroba, dovoz, vývoz, opatření jinému nebo přechovávání omamného prostředku nebo jedu a sankcí byl trest odnětí svobody až na tři léta. S vyšším trestem spojovala zvláštní skutková podstata jednání značného rozsahu, výdělečné jednání nebo jednání, které způsobí smrt člověka nebo těžkou újmu na zdraví mnoha lidí. Toto ustanovení je tedy lehce zjednodušenou obdobou § 283 současného trestního zákoníku, avšak počítá s různou výší trestu. Podle ustanovení § 198 tehdejšího trestního zákona se dopustil trestného činu ten, kdo vyrobil, sobě nebo jinému opatřil nebo přechovával předmět určený k neoprávněné výrobě omamných prostředků nebo jedů a s tímto jednáním spojoval zákon trest odnětí svobody až na dvě léta. Co je považováno za omamné prostředky a jedy samotný trestní zákon neuváděl, ale zmocnil k tomu ministra spravedlnosti, který to měl ve svém nařízení stanovit.

Tím se stalo nařízení ministra spravedlnosti č. 118/1950 Sb., o tom, co se považuje za omamné prostředky, jedy, nakažlivé choroby a za škůdce užitkových rostlin podle trestního zákona. Mezi omamné látky řadilo nejen indické konopí, ale také „kterýkoli jiný přípravek, jehož by mohlo být podle všeobecně uznaných vědeckých výzkumů podobně zneužito a který by mohl mít stejné škodlivé účinky“, což dávalo možnost pro velmi široký výklad tohoto ustanovení. Citované nařízení později nahradila vyhláška ministra zdravotnictví č. 167/1955 Sb., kterou se uveřejňuje seznam jedů, která považovala za omamnou látku konopí indické a jeho galenické přípravky, tedy tinktury a extrakty z indického konopí.“

Zdroj: KUDLÁČEK, Filip. Právní aspekty legalizace konopí v České republice. Brno, 2015. Diplomová práce. Právnická fakulta Masarykovy univerzity.