„Nizozemské coffee shopy mohou prodávat marihuanu a hašiš bez hrozby trestního stíhání za předpokladu, že se řídí pěti pravidly, tak zvanými AHOJ-G kritérii (stanovena roku 1991 a rozšířena 1995). Mezi tato nařízení mající regulační charakter patří:

a) Prodej marihuany v coffee shopu je limitován množstvím 5 gramů na osobu na den

b) Coffee shopy nesmí prodávat tvrdé drogy

c) Coffee shopy nesmí prodávat konopné drogy osobám mladším 18 let věku, ani jim nesmí povolit vstup do prostor coffee shopu

d) Coffee shopy nesmí nabízet drogy prostřednictvím jakékoli formy reklamní nabídky

e) Coffee shopy nesmí obtěžovat své okolí ani jinak pobuřovat veřejnost

MacCoun (2011, s. 1990) uvádí, že pokud coffee shop nedodržuje kterékoli z pěti AHOJ-G kritérií, soud nařídí pozastavení jeho činnosti na 3 ̶ 6 měsíců. V případě opětovného porušení pravidel je coffee shop zrušen a jeho majitel a management jsou následně soudně stíháni. Kromě dodržování AHOJ-G kritérií se coffee shopy musí zároveň řídit výnosy samosprávných celků, pod které spadají. Od roku 1996 mají totiž samosprávné celky možnost stanovit si vlastní drogovou politiku týkající se především coffee shopů. Dle Intraval (2007, s. 5) ji v roce 2007 mělo definovánu 77 samosprávných celků, na jejichž území se vyskytují coffee shopy (73 %). V rámci této politiky coffee shopů jsou stanoveny i sankce za porušování AHOJ-G kritérií pro jednotlivé oblasti. Všechny samosprávní jednotky mají dále možnost definovat a vynucovat si dodržení minimální vzdálenosti mezi coffee shopy a středními školami. Intraval (2007, s. 4) uvádí, že roku 2007 mělo tuto vzdálenost stanovenu 85 ze 106 samosprávných jednotek (80 %). Většina, tedy 44 samosprávných jednotek, stanovila minimální vzdálenost coffee shopů od středních škol na 250 metrů. V rámci drogové politiky samosprávné oblasti se starosta dokonce může ve spolupráci s policií a státním žalobcem rozhodnout, že na území dané samosprávné jednotky nepovolí provoz žádných coffee shopů. Tomu se říká Politika nulové tolerance a dle Monshouwer a Van Laar (2011, s. 150) ji zastávaly v roce 2007 dvě třetiny (66 %) všech samosprávných celků. Roku 1999 byl navíc zaveden tak zvaný Damoklův zákon, který dává starostům pravomoc zavřít coffee shopy porušující nařízení místní drogové politiky.

V současnosti se na území Nizozemí nesmí vyskytovat žádné coffee shopy, ve kterých by se zároveň prodávaly měkké drogy a alkohol. Dle Intraval (2007, s. 4) existovalo roku 2005 ještě 47 tak zvaných hašišových kaváren, kde byl kombinován prodej konopných drog a alkoholu. Ty ale musely být změněny buď na klasické kavárny nebo coffee shopy nabízející pouze měkké drogy a žádný alkohol. V roce 2008 bylo zakázáno kouřit v coffee shopech tabákové výrobky.“

Zdroj: GINTEROVÁ, Nikola. NIZOZEMSKÝ PŘÍSTUP K MARIHUANĚ A JEHO APLIKACE NA ČESKÉ PROSTŘEDÍ. Brno, 2017. Bakalářská práce. MASARYKOVA UNIVERZITA, PEDAGOGICKÁ FAKULTA, KATEDRA OBČANSKÉ VÝCHOVY. Vedoucí práce PhDr. Mgr. Radim Štěrba, Ph.D., DiS.