Legalizace – De lege ferenda

„Jako ideální vnímám takovou právní úpravu, která bude rozlišovat mezi jednáním za účelem léčby (dále jen „léčba konopím“), jednáním za účelem osobního užívání (dále jen „osobní užívání“) a jednáním za účelem zisku (dále jen „distribuce“).

Legálnost léčby konopím by měla být pěvně zakotvena v zákoně tak, aby nebyla považována za porušení trestněprávní ani správněprávní odpovědnosti a nebylo možné za ni uložit jakoukoliv sankci. Skutečnost, že je konopí drženo a užíváno za účelem léčby, by ale měl prokazovat uživatel. Pokud by se tak nestalo, bylo by jeho jednání považováno za osobní užívání.

Osobní užívání může mít tři podoby. Za prvé je to samotné užívání (aplikace) konopí, které by ve smyslu základních práv na život, na osobní svobodu a na svobodu myšlení a projevu mělo být beztrestné, stejně jako je tomu nyní. Držení konopí, tedy druhá forma, by mělo být považováno pouze za porušení správněprávní odpovědnosti, a tedy kvalifikováno jako přestupek. V souvislosti s tím bych rozdělil držení dvojího druhy, a to držení ve vlastním obydlí („doma“) a držení na veřejném prostranství („venku“). Stanovením hranice bychom docílili rozdělení, kdy je jednání ještě považováno za neškodné a jedinou sankcí by byl pouze záznam pro účely policie a státního zastupitelství, a kdy už je jednání škodlivé a souvisí s ním uložení pokuty. Tuto hranici bych nastavil tak, aby odpovídala roční, respektive denní spotřebě uživatele, což by mohlo odpovídat množství přibližně 1000 gramů pro držení ve vlastním obydlí, respektive 3 gramy na veřejném prostranství. V prvním případě by držiteli bylo konopí ponecháno, v tom druhém by bylo zabaveno množství přesahující povolený limit. Poslední formou osobního užívání je pěstování rostlin konopí. U něho bych zavedl podobný režim jako u držení, tedy pod hranicí 25 rostlin by se jednalo o společensky neškodné jednání zahrnující pouze záznam. Při vyšším počtu rostlin by jako sankce přicházela v úvahu pokuta.

Distribuci bych ponechal kvalifikovanou jako trestněprávní jednání i nadále. Tresty za ní bych ovšem nastavil nižší než u ostatních omamných a psychotropních látek (OPL). V základní skutkové podstatě by tak mohl být adekvátní sankcí trest odnětí svobody až na tři léta. Za distribuci by mělo být považováno i poskytnutí konopí nezletilému pro jiné než léčebné účely, nehledě na to, zda to bylo za úplatu, nebo bezplatně. Naopak bych netrestal bezplatné poskytnutí určitého množství konopí jiné zletilé osobě, pokud by tak bylo z léčebných nebo rekreačních účelů. Úmysl pachatele konopí dále distribuovat by samozřejmě musely prokazovat orgány činné v trestním řízení. Pokud by se jim to nepodařilo, bylo by jednání subjektu považováno za osobní užívání.

I nadále bych také ponechal protiprávním některá jednání, která jsou zvlášť nebezpečná nebo by mohla narušit mravní výchovu mládeže. Takovým jednáním mám na mysli například řízení vozidla pod vlivem konopné drogy nebo jeho užívání na veřejných místech (výjimka by měla být stanovena u léčby konopím). Důležitým krokem by byla mimo jiné i změna chápání sušení konopí. Místo dosavadního chápání jako výroby OPL by muselo být považováno pouze za konzervaci konopí, která by samozřejmě nebyla trestná.

Z důvodu likvidace černého trhu bych zavedl i systém státem zřízeného a provozovaného prodeje konopí ve specializovaných obchodech. Zde by bylo konopí dostupné pouze zletilým občanům České republiky (v omezeném množství, například 3 gramy konopí na nákup a 10 gramů na týden) a pacientům s potvrzením o vhodnosti léčby konopím (v množství, které by bylo doporučeno lékařem, to by muselo být samozřejmě vždy vyšší, než je týdenní limit, aby nebyli pacienti v nevýhodě oproti rekreačním uživatelům). Cizincům by zde konopí dostupné nebylo, čímž by ČR vyjádřila názor, že má každý stát právo pro své občany upravit „konopnou legislativu“ po svém. Takový krok by snad přinesl i větší toleranci ze strany ostatních států k tomuto novému systému. V obchodech by pracovali státní zaměstnanci, kteří by prošli důkladným výběrovým řízením. Obchody by byly často namátkově kontrolovány a veškerý provoz by byl zaznamenáván kamerovým systémem. Zřízen by z tohoto důvodu byl speciální kontrolní orgán. Takovýto systém by představoval poměrně vysoké „vstupní“ náklady, ovšem postupem času by si každý z těchto obchodů mohl tzv. vydělat sám na sebe. Náklady na kontrolní orgán by mohly být vykompenzovány snížením nákladů na protidrogovou politiku.“

Zdroj: KUDLÁČEK, Filip. Právní aspekty legalizace konopí v České republice. Brno, 2015. Diplomová práce. Právnická fakulta Masarykovy univerzity.