Mezinárodní smlouvy – Jednotná úmluva o omamných látkách

„Česká republika je také signatářem tří mezinárodních úmluv OSN o drogách, které se někdy souhrnně označují jako „drogové úmluvy“. Tyto úmluvy ovšem nemají přímou závaznost a signatářské státy je musely přijmout do svého právního řádu pomocí vnitrostátních předpisů. Podle těchto úmluv se drogy v ní uvedené (včetně konopí) mohou používat jen pro lékařské a vědecké účely a jakékoliv jiné použití by mohlo být považováno za porušení mezinárodního práva.

Tou první je Jednotná úmluva o omamných látkách (dále také „JÚOL“), která byla uzavřena v New Yorku v roce 1961 a kterou dne 23. listopadu 1963 Československá socialistická republika (dále také „ČSSR“) s výhradami ratifikovala. Vyhlášena pak byla v podobě vyhlášky ministra zahraničních věcí č. 47/1965 Sb., o Jednotné Úmluvě o omamných látkách. Tato úmluva však již není moc aktuální a zaznívají proto názory, že by měla být zrušena. Dalšími neméně důležitými jsou Úmluva o psychotropních látkách, uzavřená ve Vídni roku 1971, v ČSSR vyhlášena jako vyhláška ministra zahraničních věcí č. 62/1989 Sb., o Úmluvě o psychotropních látkách, a Úmluva OSN proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami, uzavřená ve Vídni roku 1988, pro ČSFR vyhlášena v podobě sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 462/1991 Sb.

Jednotná úmluva o omamných látkách

JÚOL řadí konopí do seznamu č. I a IV. U těchto látek úmluva stanovuje povinnost smluvních stran, aby přijaly „všechny zvláštní kontrolní opatření, která uznají za nutná s ohledem na zvlášť nebezpečný charakter uvedených omamných látek“ a v případě, že budou takového názoru, že vzhledem k situaci v jejich zemi se bude jednat o nejvhodnější způsob na ochranu zdraví, zakázaly „produkci, výrobu, export a import, obchod, držbu nebo používání takových omamných látek, s výjimkou množství, jež by mohlo být použito výhradně pro lékařský a vědecký výzkum, včetně klinických pokusů s těmito látkami, které budou konány pod dohledem a přímou kontrolou příslušné smluvní strany nebo podřízeny tomuto dozoru a této kontrole.“ Obdobné platí pro pěstování konopí (k jiným než průmyslovým a zahradnickým účelům). Pokud strana takové pěstování povolí, je povinna uplatnit kontrolní mechanismy podle čl. 23 JÚOL, tedy zřízení agentur, které především vymezení půdy pro takové pěstování. Pěstování by bylo umožněno pouze na základě povolení a pěstitelé by měli povinnost veškerou úrodu odevzdat. Čl. 49 pak umožňoval stranám při ratifikaci si vyhradit právo dočasně povolit použití konopí, konopné pryskyřice, výtažků a tinktur z konopí k nelékařským účelům, maximálně však na dobu pětadvaceti let.

Dále úmluva ve čl. 29 a čl. 30 stanovuje povinnost smluvních států požadovat výrobu, obchod a distribuci omamných látek pouze na základě licencí. Ty mají také povinnost dodržování těchto licencí kontrolovat. Zároveň úmluva stavuje povinnost smluvních států nepovolit držbu bez zákonného povolení (čl. 33) a také učinit opatření k tomu, aby „pěstování, produkce, výroba, těžba, příprava, držba, nabídka, dání do prodeje, distribuce, koupě, prodej, dodání z jakéhokoliv titulu, zprostředkování, odeslání, tranzit, doprava, dovoz a vývoz omamných látek, neodpovídající ustanovením této Úmluvy, nebo jakékoliv jiné činy, které by podle názoru této Strany odporovaly ustanovením této Úmluvy, byly považovány za trestné činy, jsou-li spáchány úmyslně, a aby na vážné případy byly vyměřeny přiměřené tresty, zejména vězení nebo jiné tresty odnětí svobody.““

Zdroj: KUDLÁČEK, Filip. Právní aspekty legalizace konopí v České republice. Brno, 2015. Diplomová práce. Právnická fakulta Masarykovy univerzity.