Nadcházející „léto je hlavní sezónou pro cestovatele. Domácí úroda ještě neuzrála, dealeři utrácejí své tučné zisky v tropických destinacích a člověku tudíž zcela logicky přijde na mysl vycestovat do ciziny a poveselit se tam s místními produkty. Mně bylo letos dopřáno cestovat za Pyreneje – do Španělska a Portugalska. Každý, koho se zeptáte na téma Španělsko (potažmo Portugalsko) a marihuana, odpoví něco ve smyslu (a to včetně Španělů samotných):

„…není problém, všude k sehnání, o kilové kostky hašiše se tam zakopává na ulici“ apod.

Vybaven touto povšechnou informací jsem zcela lehkomyslně vyrazil na cesty s prázdnou a v bláhové naději, že by to bylo nošení dříví do lesa. Nevím, čím to bylo, jestli vypadám jako tajnej nebo jako mladší osmnácti (což by u třicátníka s plnovousem bylo vskutku tristní), ale byl jsem ve Španělsku týden a kde nic tu nic. Marně jsem obcházel skupinky dredařů, marně jsem čenichal před kluby a marně jsem vyzvídal od teenagerů – nikde ani špetka. Možná, že severní španělské provincie Baskicko, Asturie, Kantábrie a León to mají prostě jinak. Situace se začala lehce zlepšovat v Galicii. Nejslavnější město tohoto kraje je Santiago de Compostela, spousta lidí, zejména katolíků, sem chodí pro duševní obrodu a sebepoznání po slavné poutnické cestě, no proč ne… Najít se tu ale dá i leccos jiného. V baru Rhythm` n`Blues Café to konečně vypadalo jako z historek drogových nomádů. Přívětivému argentinskému barmanovi se stačilo jen zmínit a hned se připlazil hnědý hádek, a to vše jako pozornost podniku, paráda. Problém nastal, když se člověk sháněl po větším než malém množství. Můj překupník byl totiž totálně namaštěný Španěl, který mi v opilecké bodrosti vnutil telefonní číslo, ať mu zítra zavolám, že má a rád prodá…

Jak to asi druhý den dopadlo, si domyslíte. Roztomilým závěrem je, že mi ten dotyčný volal předevčírem (cca o 3 týdny později) a vítězoslavně mi oznámil, že to pro mě má. Doufal jsem, že v Portugalsku to z tohoto pohledu bude povedenější. Druhá příležitost pro intoxikaci se naskytla v Lisabonu. Portugalsko je na tom stejně jako Španělsko, alespoň dle zasvěcených informací pražských zevlů. Léta se řídím zásadou nekupovat nikdy nic na ulici. To, co se stalo, bylo tedy logickým vyústěním porušení tohoto osvědčeného pravidla. Před lisabonským ministerstvem spravedlnosti, situovaným na překrásném bílém náměstí na břehu moře, jsem uslyšel onu magickou větu: „Hey man, d`ya wann somethin`?“ Domyslete si k tomu arabský akcent pouličního dealera nejasné národnosti, jak vystřiženého z francouzského kriminálního seriálu. Nevím, co mě to popadlo, ale dal jsem se s ním do řeči, očichal jsem a promnul nabízený plastik a uzavřel s ním za popelnicí v postranní uličce transakci, která mi přinesla asi 8 gramů čehosi. Samozřejmě jsem byl napálen portugalským šejdířem. Hmota, kterou jsem zakoupil, byla tmavě hnědá a pro iluzi správné vůně byla obalena vrstvičkou haše – no prostě vypadala jako hašiš, ale co to vlastně je, to ví jen ďábel, u kterého určitě skončí ten hajzlík, co mi to prodal. Kouřit se to dá, chutná to jako beedieska.

Z celého tohoto příběhu plyne ponaučení, že obchodovat s trávou je zlo a kdo se ho účastní, ať už na jakékoliv straně, dostane, co mu patří. Nejlepší trávu i hašiš jsem samozřejmě ve Španělsku jen tak nedostal…“

Zdroj: Konoptikum. 2011, 2011(23).