Potence konopí, její změny v čase a možné důsledky

„Potence konopí je obvykle chápána jako obsah její psychotropní složky THC v rostlinném materiálu (marihuaně). Ať už to má jakýkoliv důvod, téma obsahu THC v konopných drogách se periodicky objevuje v centru pozornosti politiků a následně i médií (nebo naopak). Do značné míry paradoxní je, že jde v zásadě o jedinou nelegální drogu, jejíž koncentraci se takto trvalé pozornosti dostává, i když výkyvy koncentrace např. heroinu nebo pervitinu či kokainu mohou a mají pro své uživatele a pro společnost významně dramatičtější a nezpochybnitelné akutní i chronické následky.

Především američtí, ale i evropští politici používají tvrzení o „mnohonásobně se zvyšujícím obsahu THC v konopí“ především s cílem obhájit existenci prohibice konopných drog před vlivnými voliči ze středních vrstev, jejichž značné procento má vlastní zkušenost s užitím či užíváním konopných drog a z této zkušenosti odvozuje, že konopné drogy jsou v nejhorším případě stejně škodlivé jako drogy, jež jsou dnes legální (zejména alkoholové a tabákové), a v důsledku toho konopnou prohibici zpochybňuje. Především americká administrativa proto od poloviny 80. let periodicky šíří tvrzení, že „toto není stejná droga jako za vašeho mládí“, a z tohoto tvrzení pak vyvozuje, že marihuana současnosti je mnohem škodlivější (rozuměj potentnější) než marihuana před deseti, dvaceti či třiceti lety, a proto „by na ni mělo být pohlíženo jako na tzv. tvrdou drogu“.

Celkem obvyklá jsou tvrzení o třicetkrát vyšším obsahu THC „než dříve“, průběžně přicházející z nejvyšších míst Úřadu Bílého domu pro drogy. Taková tvrzení nejsou výjimkou ani v České republice, kde se navíc často objevují ve značně bizarních formách, vznikajících především v policejním prostředí (např. tvrzení o „marihuaně silnější než pervitin“ a o „marihuaně 4000krát silnější než alkohol“).

Monitorování potence konopí

Zásadní otázku, již je nutno si položit a mít na paměti lze formulovat stručně: Jaká je přesná definice „potence“ konopí a jakým způsobem je určována. Obsah THC totiž není v jednotlivých částech rostliny stejný. Nejvyšší je v okvětních lístcích vrcholků (samičích) rostlina pak postupně klesá v pořadí horní listy —> dolní listy —> stonek —> kořen —> semena. Srovnávat tedy například obsah THC v horních vrcholcích venkovně pěstované marihuany s obsahem ve stoncích „indoor“ pěstované sinsemilly by mohlo vést ke zcela mylným závěrům.

Standardní postup pro určování obsahu THC v rostlině konopí (který mj. rozhoduje o tom, zda pěstované konopí je považováno za technické, tj. s obsahem THC do 0,3 %, a tedy zda jeho pěstování nebude při odhalení stíháno) je rostlinu zbavit tvrdého materiálu, tj. stonků a kořene, a další analýzu (sušení, extrakci, určení obsahu THC) provádět jen se všemi listy a všemi okvětími („palicemi“) rostliny.) Jen takový postup nám při dostatečně dlouhém monitorování může dovolit rozhodnout o tom, zda se zvyšuje potence pěstovaného konopí.

Skutečnost je nicméně taková, že jediným zdrojem informací o „potenci konopí“ jsou represivní zdroje. Tyto informace jsou ve vzácných případech čerpány z analýz zabavených celých rostlin (v různých stadiích dozrálosti a tedy s různým obsahem THC oproti „cílovému stavu“) podle postupu popsaného výše, mnohem častěji jde ale o analýzy zabaveného konopí, hašiše a případně dalších přípravků, tak jak doputovaly na různá místa a do různých pater distribučního řetězce, kde byly zabaveny, tedy o analýzy již roztříděných, ke konzumaci připravených drog, např. v případě marihuany namnoze jen „palic“ — horních samičích květenství. Jde tedy o přesná, laboratorními metodami prováděná měření velmi různorodého a v řadě případů vzájemně nesrovnatelného materiálu.

To spolu s faktem, že policie, respektive represivní složky zabavují v zemích typu ČR jen zlomky procent či na velkých trzích typu USA zhruba jen kolem jednoho procenta marihuany, která je na daném trhu určena ke spotřebě, významně snižuje validitu dat a ztěžuje jejich interpretaci.“

Zdroj: MIOVSKÝ, Michal. Konopí a konopné drogy: adiktologické kompendium. Praha: Grada, 2008. ISBN 978-80-247-0865-2. s. 70-71.