„Doposud nebyl popsán případ předávkování s následkem smrti. Obecně je většinou odborníků sdílen názor, že konopné drogy nevyvolávají somatickou závislost. Psychická závislost se dostavuje asi u 8 – 10 % dlouhodobých uživatelů. Není popisován ani vzestup tolerance, který by vedl ke vzrůstajícím potřebným dávkám, ani odvykací příznaky při užívání těchto drog. V literatuře někdy bývá popisován u výjimečných případů (např. Popov 2001) odvykací stav projevující se psychomotorickým neklidem, podrážděností, nervozitou, úzkostí, depresivní rozladou, bolestmi hlavy.  Častěji se však v literatuře setkáváme s názorem, že se jedná o pacienty obecně s výrazným sklonem k somatizaci psychických potíží a ke zvládnutí těchto stavů často plně dostačuje podpůrná psychoterapeutická intervence.

Pokud se setkáváme s náruživými uživateli vykazujícími tendenci k excesívním vzorcům užívání, pak podobně, jako je tomu např. u halucinogenních látek, se bez výjimky jedná spíše o součást osobnostních rysů těchto uživatelů a tedy o mechanismy nefarmakologické povahy.

Role kanabinoidů (kouření marihuany) jako vstupní drogy („gateway drug“ – též používán pojem „iniciační“ či „startovací“ drogy) bývá zkreslována. Bayer (2001) uvádí, že v zásadě nejsou kanabisové drogy odpovědné za tzv. „stepping stone“, tedy přechod na tzv. tvrdé drogy (opiáty či stimulancia). Největší riziko představuje pití alkoholu a kouření nikotinových cigaret v dětství a adolescenci. Za iniciační drogu lze pro určitou specifickou skupinu uživatelů drog pokládat rovněž těkavé látky a předepisovaná psychofarmaka. Akutní ovlivnění psychoaktivní substancí jako je marihuana přirozeně může ovlivnit rozhodnutí zkusit jinou („tvrdší“) drogu. Rovněž při užívání kanabinoidů ve společnosti, kde se vyskytují i jiné drogy, může snáze dojít k jejich konzumaci.

V případě tzv. amotivačního syndromu panuje v literatuře opět výrazná nejednotnost. Halikas (a po něm i několik dalších autorů) sice v roce 1981 zformuloval základní klinický popis tohoto syndromu, nicméně ten se v mnoha kritériích shoduje s diagnostickými vodítky pro deprese a výzkum zde není doposud jednoznačně schopen přinést odpovědi na to, zda tento syndrom vůbec existuje či nikoli (nebo zda se nejedná pouze o nerozpoznanou, event. chybně diagnostikovanou depresi).

Při velmi častém, nadměrném a dlouhodobém užívání konopných drog se dostavují jemné poruchy některých kognitivních funkcí. Jedná se zejména o zhoršení v oblasti krátkodobé paměti a schopnosti soustředění. Poruchy kognitivních funkcí se vyskytují u akutní intoxikace. Názory na vliv na psychiku po odeznění účinku se různí. Autoři vzpomínané studie provedené na leteckých pilotech tvrdí, že tento účinek je výrazně delší (dvoj až trojnásobně), než je literaturou uváděna délka samotné intoxikace. Naopak Zimmer s Morganem (1997) uvádějí, že psychoaktivní účinek u člověka mizí při koncentraci THC v krvi okolo hranice 2 nanogramů na mililitr. Titíž autoři se ve své kritické analýze věnují také tématu rizika účinku THC pro dopravu. Účinek THC jednoznačně představuje zvýšené riziko pro řízení motorových vozidel či obsluhu nebezpečných strojů a zařízení. Vedle toho třeba také poznamenat, že toto riziko je nižší, než v případě alkoholu. Navíc např. při srovnání dopravních nehod s fatálními následky v USA, Kanadě a Austrálii se ukázalo, že THC bylo nalezeno v krvi cca 3 – 11 % těl řidičů. Autoři však kriticky zdůrazňují, že z těchto 3 – 11 %, mělo 70 % v krvi také alkohol a výsledek je tak velmi nejednoznačný. Robbe a O‘Hanlon (1993) ve výsledcích své studie poznamenávají, že při srovnání vlivu různých drog (včetně alkoholu) na lidskou psychiku, je marihuana z hlediska potenciálu nebezpečnosti způsobit nehodu nejméně rizikovou.

Při pravidelném užívání se mohou dostavit flashbacky. Při „špatném naladění“, tedy například při déletrvající depresi z rozchodu s partnerem nebo při intoxikaci na místě, kde to není příjemné a/nebo s lidmi, kteří jsou nepříjemní a neznámí, může dojít k rozvoji paranoidního stavu, kdy má dotyčný pocit, že je ostatními sledován, že se na něj stále dívají, pozorují ho, hodnotí. Může se objevit i strach, že bude zatčen policií za užívání „trávy“ (přestože již tuto nezákonnou drogu nemá u sebe) atd. U predisponovaných osob, tedy osob s vytvořenou či vrozenou dispozicí může dojít k rozvoji velmi intenzivních, hlubokých depresivních stavů či stavů úzkosti a napětí. Ty mohou při vystupňování přejít až do panického stavu, kdy hrozí nebezpečí sebepoškození či naopak agrese k okolí. Občas se to může stát při nepřipravenosti k požití velmi vysoké dávky (tady je nutno upozornit na obecnou nemožnost ověřit si koncentraci THC v kupovaném i vypěstovaném rostlinném materiálu; konzument vlastně nikdy přesně neví, kolik účinné látky pozře).

Velmi výjimečně u disponovaných jedinců (či při velmi vysoké dávce při dlouhodobém užívání) může dojít k mírným stavům zmatenosti. Ty za určitých okolností mohou přejít až do psychotické roviny – tedy projevit se stavem zmatenosti, dezorientace, poruch myšlení, emocí apod. Výjimečná není autoagrese či agrese k okolí. V případě delšího přetrvávání těchto stavů je nutné posouzení psychiatrem. Zde se častěji jedná o provokaci latentního duševního onemocnění, kde konopí může sehrát úlohu spouštěcího mechanismu (podobně jako v případě rozvoje dlouhodobé hluboké deprese, pokračující i po odeznění intoxikace). K tomu může dojít i při jednorázové první zkušenosti s touto drogou a toto riziko patří pravděpodobně k nejvýraznějším. Neexistuje totiž možnost kvalifikovaně předvídat, u koho nastane a u koho ne.

Většina uvedených stavů postupně ustupuje s odeznívající intoxikací. V případě delšího průběhu je nanejvýš nutné kontaktovat lékaře, nejlépe psychiatra.“

Zdroj: KALINA, Kamil. Drogy a drogové závislosti: mezioborový přístup. Praha: Úřad vlády České republiky, c2003. Monograře (Úřad vlády České republiky). ISBN 80-867-3405-6.