Sušení marihuany

„Rostlina marihuany obsahuje zhruba 80 % vody, palice kolem 70 %. Suchá marihuana asi 8-10 %. Sušicí metody nemívají vliv na obsah cannabinoidů, výrazně však mohou ovlivnit chuť, buket a jemnost aroma. Obecně platí, že čím pomaleji se suší, tím je chuť jemnější. Přílišné sušení (teplem) zapříčiní vytěkání částí těkavých olejů (silic), jež dávají každé trávě typické aroma a chuť.

Tráva, která byla sušena zároveň se „školicím“ procesem (curing) bývá v chuti jemná a hladká, protože byl snížen obsah chlorofylu a různých proteinů. „Školená“ marihuana je také sladší, protože došlo k rozštěpení škrobů na jednoduché sacharidy. Některá tráva ovšem může být velice jemná v chuti, aniž by byla školena. Jedná se především o čerstvý materiál, vyrobený z palic, v kterém zůstalo dostatek éterických olejů a cukru. Někteří pěstitelé vyžadují přirozenou, neškolenou marihuanu, s typickou trávově chlorofylovou chutí. Takový materiál se získá sušením přímo po sklizni.

Je několik možností, jak usušit sklizeň. Pomalé sušení je zřejmě nejběžněji používaný způsob a také nejšetrnější. Uspokojivé výsledky bez zvláštního úsilí nabízí následující metoda. Dochází při ní i k mírnému školení marihuany s patřičným vlivem na chuť. Nejprve se otrhají listy a oddělí se od stvolů. Vložíme je do velkých papírových sáčků či pytlů s proraženými otvory po stranách a ty pak ponecháme otevřené. Po několika dnech v suchém, teplém prostoru, kdy listy jsou na dotek suché, ale při uchopení ještě zůstávají vláčné, se marihuana přemístí do sklenic se šroubovými uzávěry. Tento moment je velice důležitý, je třeba dát velký pozor na to, aby listy nebyly příliš vlhké, protože by ve sklenici zplesnivěly. Sklenice se denně otvírají, aby uvolněná vlhkost mohla uniknout. Znaleckým čichem pěstitel, nyní degustátor, ověřuje, zda tráva nezačíná plesnivět. Odporného pachu plísně si nelze nevšimnout. Pokud tráva plesniví, rozprostírá se na stůl, aby mohla rychle doschnout. Sušením v uzavřené sklenici vysychá tráva pomalu a získá strukturu tabáku. Bude suchá, ač zdánlivě polovlhká, mírně vláčná, nepřeschlá, nedrolivá. Právě jako správně zpracovaný tabák.

Možným způsobem pomalého sušení, používaným obvykle pro poněkud větší množství, je sušení rostlin nebo jejich částí rozvěšených vrcholky dolů na provaz, na zeď atp. Schnou týden až dva. V místnosti, kde se suší, nesmí být velký průvan, ačkoliv je-li vzduch „stojatý“, vzniká nebezpečí růstu plísní na rostlinách. Za deštivého počasí a ve vlhkém vzduchu je nutno ventilaci zintenzivnit a důsledně hlídat plísně. Pokud se plíseň objeví, je třeba rostliny urychleně dosušit za mírného tepla. Mnozí ostřílení kultivátoři dávají přednost pomalému sušení před školením. Nevzniká zde riziko závažnější chyby v technologii, palice získávají správnou pružnou konzistenci a udržují si sladké, jemné aroma a chuť (pochopitelně, byly-li správně vyzrálé).

Další možností je tzv. rychlé sušení. Tímto způsobem se vyzíská tvrdší, ostřejší chuť trávy než při způsobu pomalého sušení. Mnohdy však bývá nejvhodnější metodou, jíž lze použít. Rostliny jsou zavěšeny stejně, jako už bylo popsáno u předcházejícího, ale sušení je urychleno zvýšením teploty na 30-45 °C použitím tepelného zdroje. Pěstitel si zajišťuje cirkulaci vzduchu větrákem. Touto metodou lze usušit materiál za čtyři dny, ale s odpařující se vodou odchází podstatná složka jemných aromových látek. Pokojoví pěstitelé řeší sušení své produkce jejím rozložením na radiátory nebo zavěšením na roury rozvodu topení nebo na tělesa umělého osvětlení atp. Rychle sušená marihuana si udržuje původní zelenou barvu a trávovou příchuť.

Sušení v sušárně, obvykle nahrazené troubou, používají pěstitelé především tehdy, když si připravují vzorek odebraný z dosud nesklizené úrody. Malá množství materiálu mohou být rychle usušena v troubě při 65-95 °C během deseti minut. Větší množství se suší na platech. Takto sušená marihuana bývá ostrá až kousavá, štiplavá a ztratila většinu svého buketu. Někdy se tohoto způsobu používá pro školenou marihuanu, která je však ještě nedosušená, a nedá se tudíž kouřit, nebo pro suchou marihuanu před použitím k vaření či na extrakci. Vcelku je to vhodná metoda na sušení materiálu při zkoušení nebo v případě nouze, pro zpracování hlavní úrody se nepoužívá. Sušárnu či troubu lze ovšem dobře používat při sušení více částí rostlin pohromadě. Jsou-li totiž listy sušeny spolu s buds, popř. i s větvičkami a větvemi najednou, je třeba dříve doschlý materiál (tedy listy) průběžně odebírat, aby se nepřesušil, či dokonce nespálili. Postupuje se tak, že sušená vrstva se rozloží na drátěné síto, pod nímž je plato nebo tác. Při kontrole po několika minutách sušení pěstitel promne rukou vrstvu sušící se marihuany, přičemž suchý, drolící se materiál propadá sítem na tác. Z něho se odebere a sušení zbylého materiálu pokračuje, dokud všechno není suché. Při sušení v troubě je třeba celý proces velmi bedlivě hlídat. Suchý materiál, ponechaný dále v troubě, velmi rychle ztrácí na potenci. Začne-li se materiál pálit, je aktivita dosud účinných látek prakticky ztracena. Pěstitel tedy musí být maximálně pozorný a teplotu nesmí nechat přejít přes 110 °C.

Sušení na slunci je jednou z jednodušších aplikací tepla při sušení. Je to tradiční způsob, kdy se úroda suší přímo na poli. Například v Oregonu se rostliny lámou zhruba v půl až třičtvrtěmetrové výšce. Rostlina schne postupně – listy i květenství zůstávají částečně spojeny s kořenovým systémem. Jindy se rostliny kladou na plachty, na kterých schnou. Na palicích jsou ponechány listy, aby je poněkud chránily před přímým, prudkým sluncem. Rostliny jsou podrobeny po usušení „manikýře“, to je ručnímu odstranění listu z květenství. V Arizoně se sušené rostliny překrývají řídkým plátnem, které nebrání sušení, ale chrání rostliny před přímými paprsky. Marihuana vysušená sluncem často chutná obdobně jako sušená v troubě. Barevně bývá také poněkud vybledlá až „vyšisovaná“ a se zřejmě poškozeným buketem. Přehnané vystavení slunci může též snížit potenci, ale je-li provedeno sušení relativně rychle, znatelná ztráta zaznamenána nebyla.

Existuje řada způsobů, kterými v různých částech světa přistupují ke zpracování produkce a jednotlivých částí cannabis za vzniku výrobku s různými názvy. Indická gandža je jistě jedním z nejznámějších. Její zpracování trvá nejméně čtyři dny. Rostliny jsou sklízeny v podvečer a nechají se přes noc pod širou oblohou. Ráno se provede roztřídění, při němž se odstraňuje podstatná část dřevěného podílu, stonky a silnější větve. Materiál je pak ponechán půl dne na slunci. Indové přivážou vodorovnou tyč ke kůlům asi v metrové výši a po obou stranách umístí podložky. Na tyto podložky položí svazky větví marihuany. Dvě řady mužů na obou stranách tyče, které se mohou přidržovat, zvláštním válivým způsobem zpracovávají nohama svazky Cannabis. Jednou nohou si svazek přidržují, druhou „rolují“. Toto se provádí asi deset minut. Čas od času se svazky protřepou, aby se marihuana zbavila listu. Svazky se pak rozloží a opět vystaví slunečním paprskům. Rolling se pak krátce znovu opakuje, větve se poté opracovávají ručně. Tato poměrně složitá kombinace různých úkonů pokračuje několik dní. Cannabis je přitom zbavena listů, semen i části květů. Semena jsou ponechána jako osivo na příští rok, část se ovšem prodává a z dalšího rostlinného materiálu se po důsledném odstraněni stonků (používají se jako palivo) vyrábí bhang, marihuana, původně vyráběná z divoce rostoucího konopí. Nemá tak vysokou kvalitu jako špičková gandža.“

Zdroj: DUPAL, Libor. Kniha o marihuaně. 3., dopl. vyd. Praha: Maťa, 2010, 173 s. Matamata. ISBN 978-80-7287-136-0.