„Do účinnosti Úmluvy z roku 1988 tedy nebyla mezinárodní úpravou vyžadována trestnost držení drog pro vlastní potřebu. Poté však čl. 3 odst. 2 zmiňované úmluvy stanovil povinnost, aby bylo považováno za trestný čin úmyslné jednání spočívající v přechovávání, získávání nebo pěstování jakýchkoliv omamných a psychotropních látek (OPL) pro osobní potřebu, pokud to bude v rozporu s Úmluvou z roku 1961 nebo Úmluvou z roku 1971. Považovat držení jakéhokoliv množství drogy pro osobní potřebu za trestný čin by ovšem bylo nepřiměřeně tvrdé. Navíc by se tato situace mohla zvrhnout v situaci, kdy by bylo trestněprávně stíháno i samotné užívání drogy prostřednictvím postihu za držení, jelikož držení je samozřejmě nutným předpokladem užívání, což by bylo naprosto absurdní. Tato obava se ovšem nenaplnila, když s ohledem na smysl úmluvy a obecná pravidla pro výklad mezinárodních smluv je nutné dojít k závěru, že byla Úmluva přijata za účelem boje proti obchodování s drogami a ne boji proti užívání drog jako takovému. Státy tedy musí zakázat veškeré činnosti spojené s nelegálním užíváním drog, ovšem je na jejich rozhodnutí, jaké sankce za takové jednání stanovit.

Jak jednotlivé státy uvedené mezinárodní smlouvy provádějí, sleduje Mezinárodní výbor pro kontrolu drog (INCB). Jeho hlavním cílem je podpora provádění jejich ustanovení ze strany vlád smluvních států. Nedisponuje žádnými donucovacími prostředky vůči státům, může ale vyjadřovat stanoviska ke konkrétním ustanovením úmluv a k opatřením, která státy provedly, a požadovat jejich změnu, pokud hrozí, že by mohlo dané opatření závažně poškodit naplňování cílů úmluv.“

Zdroj: KUDLÁČEK, Filip. Právní aspekty legalizace konopí v České republice. Brno, 2015. Diplomová práce. Právnická fakulta Masarykovy univerzity.