„V sedmdesátých letech 20. století se v Americe dostala do popředí alternativní mládež holdující marihuaně a přiklánějící se k pacifismu. Mládež byla oznažována dvěma jmény a to „květinové děti“, které vycházelo z hesla „síla květin“, a druhé označení celosvětově používané hippies. Hippies a marihuana nešli od sebe oddělit. Pro hippies představovalo kouření marihuany veškerý způsob společenského vyžití. Marihuana vyjadřovala symbol bratrství, přinášela pocit dokonalé pohody a vzbuzovala v nich pocit laskavosti a mírumilovnosti. Marihuanová hippie kultura se nezadržitelně z Ameriky rozšířila i do ostatních koutů světa. Typické pro hippies je jejich psychadelické umění a móda, která spočívala nošením dlouhých vlasů u obou pohlavích, vytahaného oblečení, různých korálků a časté zapalování vonných svíček a tyčinek. (Booth, 2004)

V této době začal existovat jeden umělecký směr, který všechny stmeloval dohromady a zaručil hippiovské kultuře a marihuaně miliony dalších vyznavačů. Tímto uměleckým směrem je myšlena rocková hudba. Co dříve platilo pro jazz, platilo nyní i pro nové hudební styly rock a rock´n´roll. Nedílnou součástí obou těchto stylů byly drogy. Už od padesátých let se užívaly amfetaminy, heroin, LSD, kokain, ale hlavní slovo patřilo i marihuaně. Marihuana se na hudbě pozitivně podepsala svým zostřováním a rozšiřováním vnímání. Díky intelektuálnímu a duchovnímu rozměru textů, komplikovanosti a hloubce hudby člověk najednou na hudbu pouze netančil – on ji doopravdy poslouchal. Píseň od skupiny The Beach Boys „Good Vibration“ nám poukazuje, jak marihuana ovlivnila strukturu rockové hudby. „Text skladby působí jednoduše, ale složité harmonie a vrstvení zvuků a nečekané změny v tempu, to všechno připomíná rozvlněné marihuanové opojení.“ (Booth, 2004, s. 223)

Široké spektrum nálad a pocitů navozených zejména drogami dalo existenci řadě jiných žánrů vyvozených z rockové hudby, např. rythm´n´blues, folk rock, hard rock, progressive rock, punk rock, funk rock, heavy metal atd. Nad tyto žánry ještě existovaly skupiny, které jejich hranice překračovali. Mezi ně řadíme populární The Beatles, The Rolling Stones, Cream, The Eagles, Tom Petty, atd. Nejvlivnějším hudebníkem druhé poloviny 20. století se považuje Robert Allen Zimmerman, který se sám přejmenoval na Boba Dylena. I Bob Dylen se po svém přestěhování do New Yorku nevyhnul setkání s marihuanou. I když na veřejnosti užívání jakýchkoli drog popíral, v roce 1978 poznamenal: „Tráva byla v klubech snad všude. Naráželi jste na ni ve všech jazzových klubech a stejně tak i ve folkových hudebních klubech. Všude byla a tehdejší muzikanti si ji mohli velice snadno opatřit. To platí i pro kavárny v Minneapolisu. Tam jsem s ní prvně přišel do styku já…“(Booth, 2004, s. 224) Rockové legendy také praví, že právě Bob Dylen seznámil s marihuanou i skupinu The Beatles na jejich americkém turné.

U Beatles se marihuana promítla hodně do hudby. Paul McCartney se ke kouření marihuany vyjádřil následovně: „Já býval vždycky spíš slušný hoch z dělnické rodiny, ale když jsme začali kouřit trávu, připadalo mi to nesmírně povznášející. Přišlo mi, že má daleko méně vedlejších účinků než alkohol nebo jiné drogy, například prášky, kterým jsem se tedy úzkostlivě vyhýbal. Marihuana mi tak zachutnala a také jsem získal dojem, že rozšiřuje vědomí. A to doslova. A právě o tom je písnička „Got To Get Into My Life“ tedy „Musím začít žít“. Není o člověku, ale o trávě… Ve skutečnosti je to taková óda na marihuanu, jakou by třeba někdo jiný napsal na čokoládu nebo na dobré červené víno…“ (Booth, 2004, s. 225)“

Zdroj: ŘÍHOVÁ, Tereza. MARIHUANA A UMĚNÍ. Olomouc, 2011. Bakalářská práce. UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI, Pedagogická fakulta, Ústav pedagogiky a sociálních studií. Vedoucí práce Mgr. Linda Švrčinová.