Větrání pěstební místnosti

„Řádné větrání je velmi důležité. Čím více rostlin v místnosti je, tím většího významu ventilace nabývá. Rostliny dýchají listy a jimi se také zbavují jedovatých zplodin. Pokud se neudržuje dostatečné větrání, průduchy se zahltí a listy po čase hynou. Pohyb čerstvého vzduchu usnadňuje odpařování metabolických zbytků rostlina muže dýchat a zůstává zdravá.

V malé komoře, v níž se nachází pouze několik rostlin, se obvykle dosáhne účinného provětrání pouhým otevíráním dveří při běžné obhlídce. Ačkoliv lze pěstovat zdravě vyhlížející rostliny i v uboze ventilovaných místnostech, jistě by byly větší a zdravější, kdyby jim byl poskytován čerstvý vzduch.

Někdy je obtížné dosáhnout v pěstební místnosti potřebného provětrání, protože tato utajená komůrka je ukryta kdesi ve sklepě či na půdě. Pak postačí k vyvolání náležitého pohybu vzduchu obyčejný stolní větrák. I takto lze stimulovat rostliny k zdravějším u růstu a vývinu pevnějšího stonku. Právě při domácím pěstování se často stává, že stonky nejsou dostatečně silné a stabilní, jelikož se nemusí vyrovnávat s vlivy vnějšího prostředí, hlavně s větrem a deštěm. Do určité míry je to ale výhodou, protože rostlina vynakládá více své energie na produkci listů a cannabinoidů místo na vývoj stonku.

Zajímavý je názor, že pokud trávíte se svými rostlinami mnoho času, porostou lépe. Využijí totiž oxid uhličitý (C0₂), který vydechujete, k fotosyntetickým reakcím. Podklady se opírají o výzkumy, podle nichž v posledních letech rostlinní fyziologové zjistili, že jako mimořádný stimul růstu rostlin působí zvýšený obsah oxidu uhličitého v ovzduší. Výzkum nadále pokračuje, ale již nyní lze říci, že některé pokusy při domácím pěstování zeleniny ukazují dvojnásobnou rychlost růstu i velikosti listů při zvyšovaném podílu C0₂ v atmosféře. Údajně dle jistého etablovaného nejmenovaného botanika byla okurka „jedlá“ již po šesti týdnech od naklíčení, když byla atmosféra prostředí pěstební místnosti průběžně obohacována C0₂. Vědec Stevens, jenž se použití oxidu uhličitého při pěstování marihuany vehementně zastává, hovoří dále o porovnání obrázků rostlin pěstovaných v prostředí se zvýšeným obsahem C0₂ a bez něj, jinak za stejných podmínek. Jsou z nich prý patrné rozdíly až neuvěřitelné. Ty v upravené atmosféře měly až čtyřnásobný počet listů a kvetly už v době, kdy ty druhé byly ještě malými sazenicemi.

Kdo si chce tuto metodu ověřit ve vlastní praxi, má několik možností, jak zvýšit obsah oxidu uhličitého v prostředí. (Obohacování atmosféry vlastním dechem asi nebude příliš produktivní.) Nejjednodušší je zřejmě nechat v místnosti roztát suchý led. V menších prostorách bude stačit několik sifonových bombiček. Jistě je možné si pořídit láhev se stlačeným plynem, jak je popsáno v zahraničních pramenech. Plyn se přidává ve dne. Na noc jeho hladinu snížíme. Zvýšený obsah C0₂ by měl činit zhruba 5 %. Při jeho používání je ovšem nezbytné, abychom byli velmi opatrní, aby nedošlo ke smrtelnému úrazu zadušením při práci v prostředí s příliš vysokým obsahem plynu ve vzduchu!“

Zdroj: DUPAL, Libor. Kniha o marihuaně. 3., dopl. vyd. Praha: Maťa, 2010, 173 s. Matamata. ISBN 978-80-7287-136-0.